Karel Čapek

KRAKATIT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIII.

Běžel po silnici těžce sípaje; přeběhl vršek kopce a utíkal do údolu; ohnivá záplava za ním mizela. Mizely věci a stíny zality plynoucí mlhou; bylo to, jako by vše nehmotně, mátožně odplývalo a bylo unášeno bezbřehou řekou, kde nezašplouchá vlna a racek nezakřičí. Děsil ho vlastní dupot v tichém a nesmírném odtékání všeho; tu zpomalil, zdusil kroky a putoval nezvučně do mléčné tmy.

Na silnici před ním se zatřpytilo světélko; chtěl se mu vyhnout, stanul a váhal. Lampa nad stolem, ohýnek v kamnech, lucerna cestu hledající; nějaká zmožená můrka v něm třásla křídly po blikajícím světélku. Blížil se loudavě, jako by si netroufal; postál, hřál se z dálky na vrtivém ohníčku, šel blíž a bál se, že ho zas vyženou. Zastavil se opodál; je to vůz s plachtovou střechou, na oji visí rozžatá lucerna a vrhá chvějivé hrstičky světla na bílého koně, bílé kameny a bílé pně břízek u cesty; a koník má na hubě režný pytlík a se kloněnou hlavou chroustá oves, má dlouho stříbrnou hřívu a ocas nikdy nezastřižený; a u hlavy mu stojí drobný stařík, má bílé vousy a stříbrné vlásky a je také tak režně světlý jako ta plachta na voze; přešlapuje, přemýšlí, něco si povídá a protahuje mezi prsty běloučkou hřívu koníkovu.

Nyní se obrátil, dívá se nevidomě do tmy a ptá se vratkým hláskem: „To jsi ty, Prokope? Tak pojď, já už na tebe čekám.“

Prokop se nepodivil, jen se mu bezmezně ulevilo. „Už jdu,“ vydechl, „vždyť jsem tak běžel!“

Dědeček k němu přistoupil a sáhl mu na kabát. „Jsi celý mokrý,“ řekl káravě. „Ještě se nastydneš.“

“Dědečku,“ vyhrkl Prokop, „víte, že vyletěl Grottup?“

Stařeček potřásl lítostivě hlavou. „A co lidu to tentokrát zabilo! Uhnal jsi se, viď? Sedni si na kozlík, já tě dovezu.“ Cupal ke koníkovi a pomalu odvazoval pytlík s ovšem. „Hý, hý, tak už dost,“ šišlal. „Pojedeme, dostali jsme hosta.“

„Co to vezete pod tou plachtou?“ ptal se Prokop.

Dědeček se k němu obrátil a zasmál se. „Svět,“ řekl. „Tys ještě neviděl svět?“

„Neviděl.“

„Tak ti to ukážu, počkej.“ Uložil pytlík s ovšem do vozu a jal se po jedné straně odepínat plachtu naprosto nespěchaje. Odhrnul ji, a pod ní byla bedna se zaskleným kukátkem. „Počkej,“ opakoval a hledal něco na zemi; sebral větévku, sedl na bobek k svítilně a zapálil snítku, vše pomaličku a důkladně. „Tak hoř pěkně, hoř,“ domlouval větvičce, a chráně ji dlaněmi cupital k bedně, zvedl víko a rozsvěcoval uvnitř nějakou lampičku. „Já to mám na olej,“ vysvětloval. „Někteří už svítí karbidem, ale… on karbid tuze pálí do očí. A taky je to taková věc, vybuchne to a máš to; ještě to může někomu ublížit. A olej, to je jako v kostele.“ Naklonil se k okénku a mrkal bledýma očkama dovnitř. „Dost je vidět. To ti je krásné,“ šeptal nadšeně. Pojď se podívat. Ale musíš se ohnout, abys byl… maličký jako děti. Tak.“

Prokop se schýlil ke kukátku. „To je řecký chrám páně v Girgenti,“ začal stařík vážně odříkávat, „na ostrově Sicilii; je zasvěcen Bohu čili Junoně Lacinii. Podívej se na ty sloupy. Ty jsou udělány z tak (...)

(......)