Karel Čapek

BAJKY A PODPOVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČERT

Mělo se začít třetí jednání jedné reprisy Dvořákovy opery Čert a Káča. V hledišti byla přitlumena světla a šum publika utichl, jako by byl zatažen kohoutkem. Kapelník v orchestru zaklepal a zvedl taktovku. Paní Malá v první řadě křesel zavřela sáček s bonbóny a paní Grossmannová vydechla: "Tuhle předehru já mám děsně ráda." Pan Kolman v sedmé řadě zavřel oči, připraven na hluboké požívání "svého Dvořáka", jak říkal. A z orchestru se počala řinout graciésní ouvertura.

Tu se zavlnila na pravé straně opona a na rampu vyklouzlo malé stvořeníčko; zarazilo se, když vidělo před sebou temnou propast hlediště, a shlíželo se poplašně, kam se ztratit. Ale vtom už je popadl zvonivými drápky polkový rytmus předehry ; stvořeníčko počalo dávat rukama takt a drobně podupávat.

Nebylo to větší než osmileté dítě, ale mělo to prsa chlupatá a od pasu dolů to bylo zarostlé kosmatou, ryšavě černou srstí; tlamičku to mělo kozí, špičatou, a v kudrnatých vlasech malé růžky; a podupávalo to pevnými kopýtky na kozích nohou. Publikum se rozčeřilo tichým smíchem. Stvoření na rampě se leklo a zaváhalo; chtělo couvnout, ale narazilo na oponu; podívalo se ustrašeně za sebe, ale vtom už jeho kopýtka začala sama od sebe stepovat a vířit do taktu hudby. Zdálo se, že teprve teď ta osůbka na rampě přemohla trému; otevřela potěšeně tlamičku, olízla se dlouhým růžovým jazýčkem a cele se oddala svému tanci; poskakovala, přisedala k zemi a bubnovala kopýtky se zřejmým nadšením. I její ruce počaly tančit, poletovaly nad hlavou a luskaly vesele prsty; jen vzadu tenký, tuhý ocásek sebou švihal, dávaje takt jako metronom. Nebylo to žádné veliké taneční umění; po pravdě řečeno, bylo to jenom hopkování, poskoky a stepování, ale vyjadřovalo to ukrutnou radost ze života a pohybu; bylo to tak přirozené a půvabné, jako když skáče kůzle nebo štěně si honí ocásek.

Publikum se blaženě usmívalo a ševelilo radostí. Pan kapelník zneklidněl, cítě za sebou vlnu vzrušení, ta mával taktovkou energičtěji než jindy; jenom se přísně podíval směrem k bicím nástrojům, co to tam dnes je za divné bubnování a klepání, ale setkal se s věrným a pozorným pohledem pana bubeníka, čekajícího s paličkou v ruce na svou příležitost. Orchestr hrál pilně a svědomitě; nikdo neodvrátil oči od svých partesů a nikdo se nepodíval na rampu. Tam-ta da ta-ta-tum. Hergot, něco dnes není v pořádku, (...)

(......)