Karel Čapek

POVĚTROŇ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Ráno teplota znovu stoupá, třicet osm a něco, a fáče kolem úst jsou zčernalé jakoby vydávenou krví. Pacient je žlutý, jak zákon káže, a očitě, jak se říká, jde dolů. “Tak co," ptá se chirurg ctihodné sestry, “dnes v noci nic — dnes se vám o něm nezdálo?"

Milosrdná sestra potřásla rozhodně hlavou. “Ne. Já jsem se modlila, a pomohlo to." Načež mračně dodala: “Krom toho jsem si pro jistotu vzala tři prášky bromidu."

Tu přišla jiná ošetřovatelka a hlásila, ten pacient na třídě, ten s tím abscesem na krku prý má horečku a škytavku, nemluví a slábne. Brumlaje znepokojen hnal se chirurg do pokoje jasnovidcova, až za ním vlály šosy bílého pláště. Jasnovidec ležel, oči zavřeny, a nos mu tence, patheticky trčel ke stropu.

“Co vy máte co mít horečku," rozkřikl se chirurg. “Ukažte!" Bylo to třicet osm a něco; chirurg mu podrážděně sundal obvazek, ale rána byla čistá, krásná rána, žádný zánět kolem. A vůbec, kde nic, tu nic, jen drobátko zažloutlé oči a škytavka. Chirurg se loudá po chodbě a zapadá znovu do šestky; tam nad lůžkem Případu X stojí slavný internista mezi čtyřmi mladými doktory v bílých pláštích apronáší “fiebre amarilja", jako by se s tím slovem mazlil. “Kolego," obrátil se k chirurgovi, “nic naplat, musíte nám internistům toho pacienta trochu přenechat. Takový vzácný a krásný případ! Počkejte, přijde vám sem celá fakulta se všemi světly vědy; měl byste mu dát nad postel aspoň baldachýn a nápis ověnčený chvojí, Vítejte nám, nebo tak něco." Zatroubil do kapesníku jako na polnici. “S vaším dovolením bychom mu vzali kapičku krve. Pane sekundáři, řekněte panu asistentovi, aby odebral nemocnému vzorek krve." Když takto instanční cestou dorazil rozkaz k panu asistentovi, který stál u levého lokte velkého internisty, naklonil se tento dlouhý, vlasatý mládenec nad předloktím bezvědomého a otíral je vatičkou.

“Až budete hotov," bručel chirurg internistovi, “potřeboval bych vás na chvíli." Jenže starý doktor nevyčerpal tak hned své nadšení nad žlutou zimnicí a mluvil o ní ještě, když ho chirurg vlekl do pokoje jasnovidcova. “Tak," prohlásil chirurg, “a teď mi řekněte, co tomuhle je." Starý pán zafrkal a pustil se do pacienta všemi krátkými komandy a tichými hmaty svého umění. Vydechnout, nedýchat, zhluboka dechnout, položit se, říci, kdyby to bolelo, a takové známé věci. Konečně toho nechal, mnul si na pochybách špičku nosu a díval se podezřivě na jasnovidce. “Co by mu bylo," povídal. “Nic mu není, všechno je čisté. Těžký neuropath," řekl bezohledně. “Ale co je za tou horečkou, to nevím."

“Tak vidíte," zahromoval chirurg na jasnovidce. “Teď nám, člověče, povězte, co vlastně ráčíte tropit."

“Nic," snažil se zapírat jasnovidec. “Totiž, třeba to souvisí s tím případem, nemyslíte?"

“S jakým případem?"

“S tím člověkem z letadla. Já se jím totiž pořád zabývám... Má zase horečku?"

“Vy jste ho viděl?"

“Neviděl," mumlal jasnovidec. “Ale myslím na něho... to jest, soustředím se na něj. Víte, to je takové spojení. Strašně to (...)

(......)