Karel Čapek

POVĚTROŇ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

Jasnovidec otevřel oči a zhluboka si oddechl. “Mohu už mluvit dál? Pravda je, že tyto věci jdou člověku na nervy." Přemnul si obličej. “Dobře tedy, pokud se týče toho člověka, který spadl s nebe — Jak ho mám jmenovat?"

“My mu říkáme Případ X," poznamenal chirurg.

Jasnovidec se posadil. “Případ X, ano. Čekáte-li, že vám povím, jak se jmenuje, čím přesně je a z kterého města přišel, tedy vám řeknu předem, že to nevím. To jsou podrobnosti, na kterých záleží velmi málo. Po většinu života nelpěl na tom, co bylo toho času jeho povoláním. Mám pocit ohromného životního rozsahu; v tomčlověku je mnoho prostoru, mnoho moře, ale nebyl cestovatelem. Rozumíte, životní prostor cestovatelův je měřitelný; ale tady — Chybí tu jakýkoliv cíl; není tu pevného bodu, od kterého by bylo možno určit vzdálenosti a směry."

Jasnovidec se nespokojeně odmlčel. “Ne, ne, musím začít jinak. Vlastně bych měl začít od jeho smrti, která teprve bude, a postupovat zpátky jako provazník. Život Caesarův se začíná tím, že se narodil Caesar a ne dítě svraštělé a křičící. Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka,abychom pochopili, jakou podobu měl jeho život a jaký význam náleží čemukoliv, co prožil. Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka." Zavrtěl hlavou. “Ale nemohu, nemohu. Jaká bída je naše chápání v čase!"

“Na příklad," začal po chvilce, “řeknu-li vám, že nepoznal matky, zní to jako začátek kroniky. Ale pro mne to nebyl začátek, nýbrž konec dlouhé, namáhavé cesty zpět. Leží v bezvědomí a neví už o ničem; ale i pod tím bezvědomím, na dně té temnoty — hluboko, hluboko v něm je samota, a nad jeho bezvědomím se nesklání ničí stín. Odkud je, z čeho trvale prýští ta vnitřní osamělost? Nutno jít zpět, k začátkům věcí, zpátky celým životem, až tam, kde je zdroj jeho opuštěnosti. Byl jedináček a nepoznal matky. Nikdy nebylo ruky, které by se chytil, nikdo mu neříkal: To nic není, políbím bolest a už je to pryč. Zvláštní, jak toto chybí v jeho životě. Hlas, který by ho ujišťoval, to nic, to přejde; nekřič, nezmítej sebou a hrej si dál. Tady máš ruku a drž se. Nebylo takové ruky; a proto nikdy, rozumíte, nikdy nemohl sevřít —" Jasnovidec udělal bezradný pohyb. “Silný byl, ale ne trpělivý. Neměl, čeho se držet."

“Samota," řekl potom. “Hledá samotu, aby nebylo toho rozporu mezi ním a okolím. Pokouší se jako kus ledu rozpustit svou vnitřní opuštěnost v nesmírné samotě moře nebo cizích zemí. Pořád musí něco opouštět, aby jeho opuštěnost měla vnější příčinu. Všude a pořád to jde s ním —" Zamračil se. “A kde zůstala rodina? Proč mu otec nenahradil ruku matčinu? Na to se musíme zeptat jeho. Musíme se podívat, co to vněm je, to popudlivé a naježené. Ten člověk se nesnáší s lidmi a hledá přímo, jak by se s nimi střetl; neustále má pocit, že se musí bránit, pořád je v konfliktu — Zpátky. Zpátky až k dítěti, které nemá matky a vede s otcem tichý a zuřivý boj. Ti dva si nemohou rozumět. Vdovec chce poroučet a vychovávat za dva, zdvojnásobuje svou autoritu a přepíná (...)

(......)