Karel Čapek

POVĚTROŇ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXI.

“Večer se Camagueyno brzy omluvil, sužován bolestmi žlučníku; vypadal opravdu bídně a oči mu hluboko zapadly bolestí. Pan Kettelring si šel vykouřit cigáro do zahrady; vonělo to v ní muškátem, akaciemi a volkamerií, a veliké můry drnčely jako opilé. Na majolikovém sedátku sedí bílé děvče a pootevřenými ústy vdechuje ten nesnesitelně sladký vzduch. Pan Kettelring se vyhnul uctivýmobloukem, ví, co se sluší. A najednou letí cigáro do houštiny oleandrů. ‚Seňorita,‘ řekl Kettelring rychle a skoro drsně, ‚stydím se; já jsem vám lhal, je to peklo tam dole, a nenechte si namluvit, že tam člověk může zůstat člověkem.‘

‚A vy se tam vrátíte,‘ řekla tiše; to noc tak tlumí hlasy.

‚Ano. Kam jinam bych šel?‘ Udělala mu místo vedle sebe. ‚Snad víte, že nejsem... nikde doma. Nemám, kam bych se vrátil, leda tam.‘ Mávl rukou. ‚Je mi líto, že jsem vám pokazil představu o ráji. Ale ne, není to tak zlé.‘ Hledal něco krásného. ‚Jednou jsem viděl motýla Morpho; na krok přede mnou stříhal těmi modrými křídly, to vám byla krása — Seděl na hnijící kryse, plné červů.‘

Universitní dívka se přísně narovnala. ‚Mr. Kettelring —‘

‚Nejsem žádný Mr. Kettelring. Nač, nač pořád něco lhát. Nejsem nikdo. Já myslím, že člověk, který nemá jména, nemá ani duši. Proto jsem tam vydržel, sabe?‘

A najednou to není universitní dívka, ale malá Kubánka, která lítostivě mžiká dlouhými řasami. Ay de mí, co mu říci, co mu říci pěkného? Nejraději utéci domů, neboť je tak divný; pokřižovat se a vstát — Ne, to americké děvče nemůže udělat, americké děvče mu bude kamarádkou; studovali jsme přece psychologii, můžeme mu pomoci, aby hledal ztracenou paměť a vybavil potlačené představy; nutno předem získat jeho důvěru — Americké děvče ho bere kamarádsky za ruku. ‚Mr. Kettelring — nebo ne, jak vám mám říkat?‘

‚Nevím. Já jsem ten člověk.‘

Tiskne mu ruku, aby ho vedla. ‚Zkuste, zkuste myslet na své dětství. Na něco si musíte vzpomenout — aspoň na maminku, ano? že si vzpomínáte?‘

‚Jednou... jsem měl horečku. To bylo na Barbudě. Taková stará černoška mi dávala obklady z černého pepře vařeného s pimentem. Vzala mi hlavu na klín a hledala mně vši. Měla dlaň svraštělou jako opice. Tehdy jsem měl pocit, že je to jako maminka.‘

Malá Kubánka mu chce vyrvat prsty, — má tak palčivou ruku; ale to by snad nebylo slušné, to je hrozné, jak je člověk v takových věcech nejistý. ‚Tedy se přece jen pamatujete na maminku!‘

‚Ne, nevím. Myslím, že jsem žádnou neměl.’

Americká dívka je pevně odhodlána mu pomoci. ‚Musíte se trochu namáhat. Vzpomeňte si na něco, když jste byl chlapec. Na nějakou hru, na kamarády, na sebe menší příhodu —‘

Kroutil nejistě hlavou. ‚Nevím.‘

‚Něco přec,’naléhala, ‚dítě má tak silné dojmy!‘

Snažil se vyhovět. ‚Vždycky, když jsem se díval na obzor, jsem si představoval, že za ním musí být něco krásného. To je takový dětský pocit, že?‘

‚To jste si představoval doma?‘

‚Ne, tady na ostrovech. Ale při tom jsem si připadal... jako chlapec.‘ Drží se jí za ruku a odvažuje se (...)

(......)