Karel Čapek

POVĚTROŇ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXII.

“Nedovedu si to vymyslit jinak; celý den ho neviděla, bylo to jako z udělání; Camagueyno ho odvlekl do kanceláře a někam na oběd. Roztržitě referoval, co a jak; tentokrát se ho musel Kubánec vyptávat, aby mluvil business, a to ještě pletl páté přes deváté a Barbudu s Trinidadem. Kubánec na něho upíral zapadlé,zkoumavé oči a pochechtával se, třebaže byl mučen bolestmi. Večeřeli opět sami dva; Kubánec byl celý žlutý utrpením, ale neměl se k tomu, aby vstal, a pořád jen doléval rumu, pijte, Kettelringu, u čerta, pijte přec! tedy jak je to s cukrem na Haiti? Kettelring dnes nemá tu paměť jako jindy, vázne a koktá — Tak pijte, člověče! Na konec Kettelring vstal, dávaje pozor, aby nevrávoral. ‚Jdu do zahrady, pane. Bolí mne hlava.’

Camagueyno zvedl obočí. ‚Do zahrady? Jak je libo.‘ Znovu ten velkolepý posunek, jako by všechno náleželo vzácnému hosti. ‚Mimochodem, Kettelringu, co dělá vaše paměť?‘

‚Má paměť, pane?‘

Kubánec zúžil oči. ‚Víte už aspoň — kdo vlastně jste?‘

Kettelring se prudce obrátil. ‚Myslím, pane, že jsem dost dobře znám... jako pan Kettelring.‘

‚Pravda,‘ mumlal Kubánec a díval se zamyšleně na své cigáro. ‚Hloupé, že ani nemůžete vědět, nejste-li... řekněme... už dávno někde ženat, že ano?‘ S námahou vstával a tiskl si ruku k játrům. ‚Dobrou noc, pane Kettelringu, přeju vám dobrou noc.‘

Kettelring přece jen trochu vrávoral, když sestupoval do zahrady. Cekala ho tam bledá, rozechvěná dívka, zahalená v šále; za ní ve stínu stála ta stará mexická Indiánka s očima starostlivě a lidsky mrkajícíma. Aha, dueňa, pochopil pan Kettelring, ale jinak mu všechno vířilo před očima: ohromné stíny, růžová záplava kvetoucích coralit, nesmírná vůně a děvče ve zřaseném šálu. Vzala ho v podpaží a vlekla ho do hloubi zahrady. ‚Představte si,‘ jektala rozčileně, ‚chtěli mně zakázat, abych sem šla!‘ Byla tím bezmezně uražena jako americká dívka, ale ty zaťaté pěstě, to je Kubánka. ‚Budu dělat, co chci,‘ hrozila plamenně, ale nebylo to pravda. Toto aspoň nechtěla udělat, to udělat nemínila: že v nejhlubším stínu, ve stínu hybiškovém na zem letí šál a ona visí na krku toho muže, jenž vrávorá zoufalstvím; zvedá k němu tvář, ústa bolestně otevřena žádostí polibku. ‚Seňorita, India,‘ mumlá varovně muž a svírá ji v rukou, ale ona jen potřásla hlavou; nastavuje mu ústa, vlahý stín úst, aby ji vypil; ztuhlá, bez sebe, s očima vsloup. Náhle se mu "zlomila v náručí, vyčerpaná, s rukama kleslýma. Pustil ji; kolísala s tváří v dlaních, bezbranná, podrobená. Zvedl šál a složil jej na její ramena. ‚Mary,‘ řekl, ‚teď půjdete domů; a já — se vrátím. Už ne jako Kettelring, ale jako ten,kdo bude mít právo si přijít pro vás. Rozuměla jste?‘

Stála s hlavou skloněnou. ‚Vemte mne s sebou — hned, hned teď!‘

Vzal ji za rameno. ‚Jděte domů. Bůh ví, oč mně je to těžší než vám.‘ Nechala se vést, jen když cítila tu těžkou, horkou ruku na rameni.

Zhouští vystoupil dlouhý peon. ‚Va adentro, seňorita,‘ kázal chraptivě. ‚Pronto!‘

Obrátila se tváří ke (...)

(......)