Karel Čapek

POVĚTROŇ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Už druhý den trvá to bezvědomí, teplota stoupá a srdce slábne. Není pochyby, někudy uniká život; ach bože, jaká trampota! jak ucpat trhlinu, o které nevíme? Tož nic než koukat na to němé tělo, jež nemá tváře ani jména, ba ani dlaní, aby se na nich daly číst stopy minulého života. Kdyby měl jméno, kdyby měl aspoň jakékoliv jméno, nebyl by tak — co vlastně? snad znepokojivý nebo co. Ano, říká se tomu tajemství.

Milosrdná sestra, zdá se, si zvolila tento beznadějný případ za předmět své mimořádné osobní péče; sedí unaveně na tvrdé židli u nohou lůžka, nad jehož hlavami není napsáno jméno člověka, ale jen latinské názvy jeho ran, a nespouští oka s té bílé, slabě a krátce oddychující kukly; patrně se modlí.

“Nu, ctihodná," mumlá chirurg bez úsměvu, “tichý pacient, co? Nějak jste si ho oblíbila."

Milosrdná sestra rychle zamrkala, jako by se chtěla hájit. “Když je tak sám! Vždyť nemá ani jméno —" Jako by jméno bylo člověku nějakou oporou. “Mně se o něm i v noci zdálo," řekla a přejela si oči dlaní. “Kdyby se třeba probudil a chtěl něco povědět — Já vím, že chce něco říci." Chirurg měl na jazyku: sestro, ten už nám neřekne ani dobrou noc, ale nechal si to pro sebe. Místo čehokoliv jiného ji jen maličko pohladil po rameně. Tady ve špitále se neplýtvá slovy uznání. Stará jeptiška vylovila veliký, tuhý kapesník a dojatě se vysmrkala. “Aby aspoň někoho měl," vysvětlovala poněkud zmateně; zdálo se, že nakynula samou péčí, že sedí ještě šíř a trpělivěji než dosud. Ano, aby aspoň nebyl tak sám.

Aby nebyl tak opuštěn, ano; ale což se kdy s nějakým pacientem nadělalo tolik jako s tímto? Dvacetkrát za den se potlouká chirurg bezcílně po chodbách, aby se jako mimochodem podíval — nic nového, sestro? Ne, nic. Kdekdo strčí hlavu do šestky: doktoři, ošetřovatelky — není tuten nebo ta? ale to je jen záminka, aby bylo možno chvilku postát nad tím lůžkem beze jména, nad tím člověkem bez tváře. Chudák, říkají lidé očima a jdou po špičkách pryč; a milosrdná sestra se maličko, sotva znatelně komíhá ve své veliké a mlčelivé hlídce.

A to už je třetí den; pořád to hluboké bezvědomí, ale teplota stoupá nad čtyřicet; případ je neklidný, ruce mu těkají po pokrývce a nesrozumitelně mumlá. Jak se to tělo brání, — není tu už vědomí ani vůle, aby se také bránily, jenom srdce tepe jako tkalcovský člunek v potrhané osnově; už běhá naprázdno a neprovléká žádnou nit jako útek tkaninou života. Už netká nic, ale stroj ještě běží.

Milosrdná sestra neodvrací očí od toho lože mrákot; chirurg by jí rád řekl, nu, sestřičko, není to nic plátno a bůh ví, že tu sedíte nadarmo; jděte si raději odpočinout. Mrká starostlivě, má jisté něco na jazyku, ale kázeň a únava jí svírají rty; mimo to mluví se málo a tiše nad tímto lůžkem. “Přijďte potom ke mně, sestro," káže chirurg a jde dál za svou denní rutinou.

Toporně, těžce usedá sestra v pokoji chirurgově a neví, jak začít, uhýbá očima a rozčilením jí vyskakují ve tváři rudé skvrny. “Co je, sestřičko, co je," pomáhá chirurg (...)

(......)