Karel Čapek

HORDUBAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X.

“Vyřiď, Hafie, že přijdu až večer.” Tak, kus chleba a slaniny a už je to, hajdy do vrchů. Hordubalovi je volno a až teskno jako děcku, když uteklo mamce. A stojí nad dědinou, jako by se tu cosi změnilo. Co je? že toto bývalo pole Hordubalovo? Pravda že bývalo — samý kámen prý, a přece tu sklidil Pjosa žito, brambory tu má a políčko lnu; vida, jak se spojilo Pjosovo pole s Hordubalovým! Ale tuto výše, u té jeřabiny — odtud je vidět celou dědinu. Tady je co se divit boží moudrosti: Krivá se jmenuje dědina, a skutečně je křivá, stočená do oblouku, jako když kráva leží. Střecha za střechou, všechny stejné, jako stádo ovec; ale ten bílý dvorec je Polanin. Jako by se sem ani nehodil, myslí si Juraj; střecha červená, nová

— řeklo by se, kdopak se to sem přistěhoval? Ale kdosi z roviny, takoví lidé tam jsou, co dřeva nemají a musejí z cihel — Rovina. Odtud je vidět i rovinu. Modrá, rovná

— jako moře, inu, taková pustina. Proto oni tak rychlo jedou: smutná jim je cesta, člověk jde — jde a jako by šlapal na jednom místě. Nešel by se do roviny jen tak dívat; kdežto tady — jako svátek, člověk může jít jenom za nosem a pořád má proč jít dál: tuto za ten ohyb cesty, za bystřinu, tam k tomu smrku, přes tuto pastvinu hore, a když už je tady, tož do lesa; k poledni hledí les, samý buk, pně šedé a světlé, jako by tu ležela mlha; a tu, tam, všude jako zardělé plamínky kvete brambořík. A tuto, počuj, jaký plavý hřib, nadzvedá suché listí, ej, jaká silná a bílá noha; a víš ty, co? nechám tě tu, hřibe, hřibane, nenatrhám ani kukaček a zvonečků, ale kytku jahod pro Hafii, dole na kraji lesa, kde jsou nejsladší. Hordubal stane a tají dech: srní; tam na druhém boku stojí srna, plavá a světlá jako to loňské lupení, stojí v kapradí a jistí: co jsi ty, člověk či pahýl? Pařez jsem, pahýl, jakási černá větev, jen neprchej; což i ty se mne bojíš, zvěři divoká? Ne, nebojí se; utrhne lístek, dívá se, mele hubou jako koza. Bek bek, povídá, zadupe kopýtky a kluše dál. A Juraj je nějak náhle přešťasten, lehko se mu jde hore a na nic nemyslí. Jde jen, jde, a je mu dobře. Srní jsem viděl, řekne večer Hafii — jé, a kde? Inu, tam nahoře, — v rovině, Hafie, není srní.

A tuto už je to — nikdo neví, co vlastně: jakýsi srub rozpadlý, rozvalené trámy, ale trámce, Pane Bože, zvonice by se z nich dala sroubit, lilkem zarostlé a vraním okem, divokou lilií, kýchavicí, kapradím a kakostem, věru, divné místo a jako začarované, — tady se les obrací k půlnoci: černý les, les zarostlý mechem, černá je půda a mokvající, ano, prý tu i straší; a jakési houby bělavé, průsvitavé, jako rosol, zaječí jetel a tma, vždycky taková tma; ani veverku tu neslyšet, ani mušku, takový je to černý les, nerada tudy jdou děcka a i chlap se pokřižuje. Ale tuto je už kraj lesa, po kolena se brouzdáš borůvčím a zvedáš větve, a co toho lišejníku tu visí, ostružiní tě chytá za nohy, ech, člověče, ne lehko tě pustí les na poloninu, musíš se prodrat houštím jako kanec; a hejdy! jako by tě z lesa (...)

(......)