Karel Čapek

HORDUBAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV.

Našla ho Hafie ve chlévě. Krávy byly neklidné, a Polana ji poslala, jdi, podívej se tam. Ležel na slámě a chrčel.

A už nic nenamítal, když ho vedla Polana do jizby, jen se pokoušel zvednout obočí. Svlékla ho a uložila do postele.

“Chceš něco?”

“Ne,” jektal a jen zase spát; něco se mu zdálo a vyrušily ho — co to bylo? Gerič přece nebyl v Americe, všecko to popletly, teď zase začínat se vším od začátku. Jen kdyby to tak netížilo na prsou, to asi to psisko Čuvaj, zrovna na prsa si mi lehl a spí. Juraj sihladí neklidnou rukou zarostlá prsa: jen spi, chlupáči, a jak ti srdíčko tluče! Ach, potvoro, ale jsi těžký!

Chvilku spal, a když otevřel oči, stála Polana ve dveřích a zkoumavě hleděla. “Jak je ti?”

“Líp, dušinko.” Bál se promluvit, aby se to neztratilo, aby se to zase nezměnilo v jeho kumbál v Johnstownu. Vždyť toto je — jako doma: malovaná skříň, dubový stůl, dubové židle — Hordubalovi zabouchalo srdce: vždyť já jsem se konečně vrátil domů! Hospodine, jaká dlouhá cesta, čtrnáct dní na lowerdecku a ve vlaku — člověk je jako přelámaný. Ale pohnout se nesmím, nebo to zase zmizí; raději zavřít oči a vědět jen, že je to tady —

A pak se zase všechno popletlo: majneři v Johnstownu — Harčár — bijí Hordubala; Juraj prchá štolou, kličkuje, chytá se šachetního žebříku a drápe se nahoru; shora letí klec, rozbije mu hlavu, určitě rozbije, a Hordubal se probouzí vlastním vyheknutím. Raději nespat, tady je líp; vytřeštěnýma očima se Juraj zachycuje pokojného nábytku. Tady je líp. Hordubal kreslí prstem do vzduchu a povídá Míšovi o Americe. Brachu, mne na nejtěžší práce, jen hallo, Hordubal, a už jsem šel. Jednou se sesypala štola, ani tesaři tam nechtěli jít. Dvacet dollarů jsem tehdy dostal, sám inženýr mně potřásl rukou, takto, Míšo, takto potřásl. A teď sjíždí Hordubal těžní klecí dolů, pořád dolů; sedí tu tlustá židovka a nějaký stařík a přísně se dívají na Hordubala. Sto osmdesát jedna, osmdesát dvě, osmdesát tři, počítá Juraj a křičí: dost, dost už, doleji to nejde, to už je konec šachty! Ale klec sjíždí stále,stále, horka přibývá, nelze dýchat, ti bagáni jedou až do pekla. Jurajovi se zdá, že se udusí, a procitá.

Svítá, ve dveřích stojí Polana a napjatě hledí.

“Už je to lepší,” mumlá Hordubal a oči mu žehnou. “Nezlob se, Polano, já hned vstanu.”

“Jen lež,” povídá Polana a jde blíž. “Bolí tě někde?”

“Nebolí. V Americe jsem to měl taky. Prý flue, řekl doktor. Flue. A za dva dny — jako ryba. Zítra vstanu, dušinko. Dělám ti tu nepořádek, že?”

“Chtěl bys něco?”

Hordubal vrtí hlavou. “Mně je docela dobře. Jen — jen do okovu vody; ale sám bych mohl —”

“Hned ti donesu.” A jde.

Hordubal si nastlal podušek za záda a upravil si na prsou košili. Aby mne Polana neviděla tak rozhaleného, myslí si. A kdybych se mohl umýt a oholit! Už přijde Polana, už tu bude. Snad si sedne i na pelest, zatím co budu pít. Juraj dělá místo, aby si mohla sednout, a čeká. Snad zapomněla, myslí si; má, chudák, plno práce — kdyby se aspoň Štěpán vrátil! (...)

(......)