Karel Čapek

TRAPNÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PENÍZE

Zase, zase to na něj tak přišlo: sotva snědl několik lžic jídla, udělalo se mu těžko a nevolno a čelo mu zvlhlo potem mdloby. Musel nechat oběda a opřel hlavu o dlaně, zarytě uhýbaje okázalým starostem paní bytné. Konečně odešla vzdychajíc, i ulehl na pohovku, aby si odpočinul, to jest, aby s hrůzou a pozorností naslouchal trýznivým hlasům svého těla. Mrákoty ještě nepominuly, zdálo se mu, že v něm kamení žaludek, srdce mu tlouklo rychle a nepravidelně; byl tak vysílen, že i v leže ho zaléval pot. Ach, kdyby mohl usnouti !

Za hodinu zaklepala bytná; nesla mu telegram. Otevřel jej ulekán; četl: „19. 10. 7 h. + 34 prijedu vecer ruza.“ Naprosto nechápal, co to znamená; vstal s hlavou zmotanou a znovu četl čísla a slova, až konečně pochopil: to telegrafuje Růžena, vdaná sestra; přijede dnes večer, mám jí patrně přijít naproti. Snad jede nakupovat; a tu se rozmrzel na ženskou splašenost a bezohlednost, která pro nic za nic člověka vyruší. Nyní přecházel po pokoji a zlobil se, že má zkažený večer. Myslil na to, jak by ležel na své věčné pohovce vedle důvěrně bzučící lampy a měl v ruce knížku; bývaly to chvíle těžké a předlouhé, ale teď, bůhví proč, mu připadaly obzvlášť lákavé, plné moudrostí a míru. Ztracený večer. Konec pokoje. Pln dětinské a vypočítavé hořkosti rozškubal nešťastný telegram na kousky.

Ale když večer čekal ve vysoké, sychravé nádražní síni na zpožděný vlak, přepadl jej širší stesk: stesk špíny a bídy, kterou viděl kolem, únava lidí, kteří čekali nadarmo. Stěží našel svou drobnou, útlou sestru v hrnoucím se davu; měla ulekané oči a vlekla těžký kufřík, i bylo mu rázem pochopiti, že se stalo něco vážného. Vsadil ji do drožky a vezl domů; teprve cestou si vzpomněl, že zapomněl pro ni vyhledat byt; ptal se jí, chce-li do hotelu, ale dostat z ní jen záchvat pláče. V takovém stavu ovšem s ní nemohl nikam; i resignoval, vzal její nervosní, hubenou ruku do sté a potěšil se nesmírně, když konečně na něj pohlédla s úsměvem.

Teprve doma se na ni pozorně podíval a zděsil se. Zmučená, chvějící se, podivně rozčilená, s očima planoucíma a vyprahlými rty, tak tu seděla na jeho pohovce, obklopena polštáři, které kolem ní nahrnul, a mluvila... Prosil ji, aby mluvila tiše; byla už noc. „Utekla jsem od muže,“ drtila rychle, „ach, kdybys věděl, Jiří, kdybys věděl, co jsem zkusila! Kdybys věděl, jak mně je . protivný! Utekla jsem k tobě, abys mi poradil,“ a tu se rozplakala.

Zamračen přecházel Jiří po pokoji. Slovo za slovem mu rýsovalo obraz jejího života po boku manžela vyžraného, chamtivého a sprostého, který ji urážel před služkou, zneuctíval v ložnici a otravoval věčnými výstupy pro nic, který hloupě utratil její věno, doma lakotil a zároveň nákladně pěstoval svou pitomou hypochondrii... Slyšel historii odpočítaných soust, výčitek, ponížení a surovostí, špinavých velkomyslností, vzteklých a brutálních hádek vymáhané lásky, hloupého a povýšeného špičkování... Jiří přecházel po pokoji, duse se hnusem a soustrastí trpěl (...)

(......)