Karel Čapek

PRVNÍ PARTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV.

Když se ráno probudil, bylo mu vrnivě blaze; dnes nemusím do školy, myslí si rozkošnicky a zavírá znovu oči. Pravda, ta ruka bolí, ale nějak vzdáleně, jako by nebyla docela jeho; a v břiše má pocit prázdnoty jako vykuchané holoubě. I otevřel oči a dívá se kolem sebe: bílý pokojík plný světla, oknem je vidět koruny stromů, u protější stěny druhá bílá postel, ale prázdná; u hlav noční stolek se sklenicí vody a bílým kapesníkem, dokonce zvonek je tam - no nádhera. Standa si zase lehl, to velké poupě z bílých fáčů si položil na prsa a slastně se protahoval. Co by se asi stalo, přemýšlí, kdybych zazvonil na ten zvonek; třeba by někdo přiběhl a zlobil by se, - co to děláte, v závodním špitále zvonit! - To já jsem nezvonil, bránil by se Standa. Ale kdyby mu aspoň někdo řekl, kde tu je záchod!

Standa zívá, neví, co ze samého blahobytu počít. Já přece jen zazvoním, říká si, však uvidíme, co to bude dělat. Kratičce, nesměle stiskl knoflík zvonku, a nedělalo to nic, žádný poplach; bylo příjemné, světlé ticho, jen někde daleko huhlají hlasy a přebíhají něčí kroky. Standa si oddychl; ale najednou je slyšet klap klap podpatků, a do dveří vstupuje ta druhá, ta drobnější ošetřovatelka a opatrně nese tác. "Dobré jitro," povídá přívětivě, "jak jsme se vyspali?"

Standa se posadil a honem si upravuje na prsou košili. "Ale dobře," brumlá a kaboní se samými rozpaky; vzpomněl si, že ho ta bílá ošetřovatelka včera svlékala až na kůži; jenže sestřička si jeho mračení ani nevšimla a pozorně mrkajíc dlouhými řasami klade tác na noční stolek. To snad není pro mne, lekl se Standa. Konvice s čajem, na talíři míchaná vajíčka, ještě jeden talířek s plátkem šunky, a ještě krajíc chleba s máslem - Bílá sestřička mžikla jakoby nic na Standovu ovázanou ruku. "Já vás nakrmím, nechcete?"

"Ne, já sám," brání se Standa s čelem svraštěným.

"Tak vám podržím talíř." A už sedí na kraji postele a podává Standovi lžičku a talíř s vajíčky.

Co dělat, Standa musí jíst, když mu to ta ošetřovatelka drží u nosu; mračně cpe do sebe vajíčka, skloněn nad talířem, div se nedotýká čelem jejího ramene. Vidí její bílé, hladké prsty, jak drží trpělivě talíř, vidí mírně oddechovat její drobné, mladé prsy pod škrobenou zástěrou. Rychle jí vzhlédl do tváře; měla oči sklopené na ten talíř a pod nimi modré kroužky v průsvitné líci. Usmála se mile na Standu, ale oči nezvedla. "Měl jste už hlad, že?"

"Mm," bručí Standa s plnými ústy a sklání se nad talíř. Jaké má perleťové nehty, a ty tuhé bílé manžetky na zápěstí - ještě nikdy Standa neviděl tak pěknou a jemnou dlaň; vlasy mu padají do čela, jak se kloní nad tím talířem, a cítí v nich její slabounký dech, až ho mrazí. Kruci, kdyby těch vajíček tak neubývalo! Standa se krmí co nejpomaleji -

"Už nechcete?"

"Mm." Zrovna musí mít plnou hubu! Sestřička odkládá talíř a nalévá Standovi zlatý čaj, mžiká dlouhými brvami a pootvírá úzké rty, pozor, nepřelít! "Hodně cukru?"

(...)

(......)