Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Byl to svým způsobem konec světa; tady se končila trať; kousek za nádražíčkem bylo náraziště, kde poslední rezavá kolej zarůstala pastuší tobolkou a suchou metlicí. Dál se nejede; dál už hučí zelená horská říčka v ohybu těsného údolí. Tak, tady jsme jako na dně kapsy, konec, dál není nic. Myslím, že sem byla železnice postavena jen proto, aby vozila fošny z pily a dlouhé, rovné pně spoutané řetězem. Krom nádraží a pily tam byla hospoda, několik dřevěných domků, Němci jako polena a lesy dunící větrem jako varhany.

Přednosta stanice byl mrzutý člověk, podobný mroži; měřil mě podezíravě – kdopak ví, proč sem přesadili mládence z Prahy, asi z trestu; nutno se mu dívat na prsty. Dvakrát za den přijížděl osobní vláček se dvěma vozy, z nichž vylezl hlouček vousáčů s pilami a sekerami, se zelenými klobouky na zrzavých palicích; když odzvonil signál jeho příjezdu, bim bim bim, bim bim bim, vycházelo se na perón, aby se asistovalo velké události dne. Přednosta s rukama za zády mluví s vlakvedoucím, strojvůdce jde na pivo, topič dělá, jako by otíral špinavým hadrem lokomotivu, a je zas ticho; jen kousek dál bouchají prkna nakládaná na vagóny.

Ve stinné kancelářičce tiká telegrafní aparát, to nějaký pán z pily ohlašuje svůj příjezd; večer bude stát před nádražím kočárek s kníratým kočím, jenž bude zádumčivě odhánět konečkem biče mouchy z plece ryšavých koní. “Na, prr,” řekne chvílemi tenkým hlasem, koně přešlápnou, a je zase ticho. Pak přisupí vláček se dvěma vozy, pan přednosta trochu uctivě a trochu důvěrně salutuje tomu velmoži z pily, který si jde sednout do kočárku, mluvě nápadně hlasitě; ti druzí smrtelníci mluví na nádraží jenom tlumenými, huhlavými hlasy. Tak, a to už je konec dne; teď nezbývá než jít do hospody, kde je jeden stůl prostřen bílým ubrusem pro pány z nádraží, z pily a z lesní správy; nebo ještě chvíli courat po kolejích až tam, kde zarůstají travou a pastuší tobolkou, sednout si na hromadu fošen a dýchat břitký vzduch. Vysoko na hromadě prken sedí klouček, – ne, už to není tak vysoko, a z kloučka je pán v upjaté úřední blůze, s úřední čepicí na hlavě a se zajímavým knírkem v zajímavě bledé tváři; čertví proč ho sem poslali, myslí si pan přednosta poslední stanice na světě. Hlásím, pane přednosto, za tím účelem ho sem poslali: aby seděl na prknech, jako sedával doma. Člověk musí mnoho ujít, aby se dostal zase domů. Musí se mnoho učit a prodělat mnoho hloupostí, musí vykašlat kus života, aby se zase našel na fošnách vonících (...)

(......)