Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII.

Po náležité době jsem byl přeložen na stanici vyšší třídy. Byla to, pravda, nevelká a průběžná stanice, ale byla na hlavní trati; šestkrát denně tudy projížděly veliké expresy, aniž tu ovšem zastavovaly. Přednosta byl Němec a veliký dobrák; po celý den kouřil gypsovku, ale když byl signalizován rychlík, postavil ji do kouta, okartáčoval se a odebral se na perón, aby vzdal náležitou čest mezinárodnímu spoji. Nádraží jako z cukru, ve všech oknech petúnie, všude košíky s lobelkou a lichořeřišnicí; zahrada plná šeříku, jasmínu a růží, a ještě podél skladiště a hradel samý záhon, samý kvetoucí měsíček, samá pomněnka, samé hledíky. A všechno se muselo jenom lesknout, okna, lampy, zeleně natřené pumpy, jinak se starý pán hrozně rozčiloval: “Copak to je,” hartusil, “tady jezdí mezinárodní rychlíky, a vy tu máte takové svinstvo!” To svinstvo byl třeba pohozený papírek, ale nesmí to být, neboť se blíží veliká chvíle; tamhle za ohybem se s chraptivým houknutím vynořuje mohutná, vysoká hruď rychlíkové lokomotivy, starý pán popojde tři kroky vpřed, a už to burácí mimo, strojvůdce zdraví rukou, na stupátkách rychlíku salutují konduktéři, starý pán stojí v pozoru, paty u sebe, boty vyleštěné jako zrcadlo, a zvedá důstojně ruku k červené čepici. (Pět kroků vzadu, ten zajímavě bledý úředník s vysokou čepicí, v kalhotech vyleštěných seděním a salutující trochu nedbaleji, to jsem já.) Pak se starý pán širokým, hospodářským pohledem podívá na modré nebe, čistá okna, kvetoucí petúnie, uhrabaný písek, své zářící boty a koleje, které se lesknou, jako by je zvlášť za tím účelem dal vycídit, pohladí si spokojeně nos, nu, dobré to bylo, a jde si zase zapálit gypsovku. Tento obřad se konal šestkrát denně, vždycky se stejnou pompou a stejně slavnostně. Železniční národ z celé monarchie znal starého pána a jeho vzorné nádraží; ten slavný průjezd byl vážná a milá hra, na kterou se všichni těšili. Každé neděle odpoledne bylo na krytém peróně sváteční korzo; místní lid, nastrojen a naškroben, promenoval tiše a způsobně pod košíky lobelií, zatímco starý pán přecházel s rukama na zádech u kolejí jako šéf podniku, dohlížející, je-li všechno v pořádku. Bylo to jeho nádraží, jeho hospodářství; ale kdyby se mohly dít zázraky, aby se dostalo odměny a slávy spravedlivým duším, jednoho dne by se zastavil mezinárodní rychlík (ten ve 12,17) na peróně a z něho by vystoupil císař pán; zvedl by dva prsty k čepici a řekl by: “Máte to tu pěkné, pane přednosto. Už jsem se na to vaše nádraží mockrát díval.”

Měl rád svoje nádraží, měl rád všechno, co náleželo k železnicím, a ze všeho nejraději měl lokomotivy. Znal všechny podle čísel jejich sérií a podle jejich ctností. Ta a ta trochu špatně stoupá, ale zato, pane, ta postava! A tahle, koukejte, jaká délka, pane na nebi, to je kotel! Mluvil o nich jako o děvčatech, uznale a rytířsky. Pravda, tahle krátká a bachratá šestatřicítka s baňatým komínem, vy se jí smějete; ale zato jak je stará, vy mladíku! K rychlíkovým strojům (...)

(......)