Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

Takové nádraží je svět pro sebe; souvisí víc se všemi stanicemi, s nimiž je pojí koleje, než s tím světem, co je na druhé straně plotu. Ještě tak ten plácek před nádražím, kde čeká žlutá poštovní kára, náleží tak trochu k nám; ale do města se chodí jako do cizí končiny, tam už nejsme na své půdě a nemáme s tím skoro nic společného. Tady je nápis Cizím vstup zakázán, a co je za tou tabulkou, je jenom pro nás; a vy druzí buďte rádi, že vás pustíme na perón a do vlaků. Vy si nemůžete dát při vchodu do města nápis Cizím vstup zakázán, vám není dáno takové výlučné a uzavřené království. My jsme jako ostrov zavěšený na železných kolejích, na nichž jsou navlečeny další a další ostrovy a ostrůvky; to všechno je naše a odděleno od druhého světa ploty a závorami, tabulkami a zákazy.

Pročež všimněte si, že po této své uzavřené půdě kráčíme jinak než jiní lidé, důležitěji a s nedbalostí, jež se velmi liší od vašeho zmateného chvatu. Zeptáte-li se nás na něco, nakloníme trochu hlavu, jako bychom se divili, že na nás mluví tvor z jiného prostředí. Ano, řekneme, vlak číslo 62 má sedm minut zpoždění. Chtěli byste vědět, o čem mluví staniční úředník s vlakvedoucím, jenž se vyklání ze služebního vozu? Chtěli byste vědět, proč staniční úředník, stojící na peróně s rukama za zády, se náhle otočí a dlouhými, rychlými, rozhodnými kroky odchází do své kanceláře? Každý uzavřený svět se stává světem poněkud tajuplným; do určité míry je si toho i vědom a požívá to s hlubokým uspokojením.

Když si vzpomínám na tu dobu, vidím to nádraží jakoby shora, jako malou a čistou hračku; ty druhé krychličky, to je skladiště, to je lampárna, to jsou hradla a domečky traťových hlídačů; tady uprostřed běží hračkové kolejnice, a ty škatulky, to jsou jako vagóny a vlaky. Š-š-š, š-š-š, po hračkových kolejích běhají malinké lokomotivy. Ta drobná, tlustá figurka je pan přednosta, právě vyšel z nádraží a stojí u těch miniaturních kolejí. A ten druhý, s vysokou čepicí a nohama napjatýma, až se prohýbají, to jsem já, ten modrý je portýr a ten v haleně lampář; všichni jsou hodní a sympatičtí a vyznačují se milou zřetelností. Š-š-š, š-š-š, pozor, teď jede rychlík. Kde jsem to už zažil? Ale vždyť to je, jako když jsem byl klouček na tatínkově dvoře: do země se zapíchají třísky jako plot, ohrada se vysype čistými pilinami a do toho pár barevných bobů; to jsou slepice, a ten největší bob, ten kropenatý, je kokeš. Klouček se naklání nad svou ohradou, nad svým maličkým světem, samým soustředěním tají dech a šeptem volá: Na puť puť puť! Jenže klouček nemohl do své ohrady pojmout druhé lidi, ty veliké; ti měli každý svou jinou hru, hru na řemesla, na domácnost, na městečko; ale teď, když jsme velcí a vážní, hrajeme všichni svou společnou hru, hru na naše nádraží. A proto jsme si to tak vyšňořili, aby to bylo ještě víc naše a ještě víc hračka; a proto, ano, všechno souvisí, i to, že to byl takový uzavřený svět, obehnaný plotem a zákazy. Každý uzavřený svět se stává poněkud hrou; (...)

(......)