Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX.

Tři neděle jsem nepsal; přepadly mě znovu ty potíže se srdcem, když jsem seděl u psacího stolu, právě uprostřed slova (mělo to být zákon nebo záměr? už ani nevím). Tentokrát ke mně zavolali doktora; neřekl dohromady nic, prý nějaké změny na artériích, tohle budete užívat, a hlavně klid, pane, klid. A tak tedy ležím a přemýšlím – nevím, je-li to ten pravý klid, ale nemám, co bych dělal jiného. Teď už je to lepší, a proto chci dopsat, co jsem začal; už toho mnoho nezbývá, a nikdy jsem po sobě nenechal nedodělané resty. Péro mi vypadlo z ruky, zrovna když jsem se chystal napsat velikou lež; patří mi to, že na mne přišel ten záchvat. Nemám přece komu a proč lhát.

Je pravda, že jsem míval rád železnice; ale přestal jsem je mít rád, když je zasvinila válka, přestal jsem je mít rád, když jsem na nich organizoval sabotáž, a nejvíc jsem je přestal mít rád, když jsem přišel do ministerstva. Ze srdce se mi nechutila ta papírová a z větší části marná práce, které se říkalo reorganizace našich drah; jednak jsem příliš dobře viděl do všelijakých nepořádků zdola i shora, kterých se děsilo mé byrokratické svědomí, jednak jsem začal cítit něco neodvratnějšího, tragédii železniční dopravy, kterou čeká osud formanů a dostavníků; marná sláva, velká doba železnic je tatam. Zkrátka tahle práce mě naprosto netěšila; těšilo mě jen to, že jsem dost velké úřední zvíře, že mám jakýsi titul a že mohu mnoha lidem ukazovat svou moc; neboť koneckonců to je ten pravý a jediný účel života: dotáhnout to pokud možno vysoko a těšit se ze své cti a svého postavení. Tak, a toto je celá pravda.

Napsal jsem to a dívám se na to trochu vyjeveně. Jak to, celá pravda?

Inu tak, celá pravda o tom, co jsme nazvali dovršením života. To nebyla žádná radost, sedět v tom úřadě; to bylo jenom uspokojení, že jsme se k něčemu vydrápali, a žárlivý vztek, že ti šikovnější, ti politicky mazanější se dostali ještě výš. A to je celá historie obyčejného života.

Počkej, počkej, to není celá historie. (To se hádají dva hlasy, rozeznávám je docela zřetelně; ten hlas, který mluví teď, jako by něco hájil.) Mně přece nešlo v životě – o nějaký postup a takové věci!

Že nešlo?

Nešlo. Já jsem byl příliš obyčejný na nějakou ctižádost. Nikdy jsem nechtěl vynikat; žil jsem svůj život a dělal jsem svou práci –

Proč?

Protože jsem ji chtěl dělat dobře. Pohladit palcem po líci a rubu, a dobré je to. To je ten pravý obyčejný život.

Aha; a proto jsme seděli nakonec v tom úřadě, abychom nepěstovali už nic jiného než své postavení.

To – to bylo něco jiného; to už vlastně nepatřilo k tomu, jak to bylo předtím. Člověk se k stáru měnívá.

Nebo se k stáru prozradí, ne?

Nesmysl. To by se musilo už dávno ukázat, že se nějak deru do popředí či co.

Tak dobře. A kdopak to byl, ten klouček, který se trápil, že nevyniká nad své kamarády? Kdopak to tak prudce a bolestně nenáviděl syna malířova, protože byl silnější a smělejší, pamatuješ se?

Počkej, docela tak to nebylo; vždyť ten klouček si hrál většinou (...)

(......)