Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI.

A pořád to je, jako bych rozeznával dva hlasy, které se sváří; jako by se dva lidé tahali o mou minulost a každý si jí chtěl přisvojit co největší kus.

A co ta léta na gymnáziu, pamatuješ se?

Ano; a abys věděl, já ti je nechám. Beztoho nestála za mnoho; ta nezralost a ten bolavý pocit méněcennosti, to celé dříčství venkovského študenta – prosím, jen si to nech!

Nu, nu, jen nemluv; jako by to nic nebylo, to sklízení školních vavřínů; ta rozkoš, být první ve třídě, vždycky mít hotové úkoly a vždycky umět; aspoň v něčem být nad ty druhé, nad ty živější a kurážnější, že? A pro tyhle úspěchy sedět až do tmy s pěstmi na uších a dřít, – vždyť na to padlo celých osm let!

Celých ne, to zase neříkej; byly také jiné věci, hlubší.

Například?

Například to přátelství s tím chudákem kamarádem.

Ach, ten; já vím, ten těžkopádný, nenadaný hoch. Krásná příležitost cítit nad někým svou ohromnou převahu a vědět, že je uznávána. To nebylo přátelství, člověče; to byla horoucí a náruživá vděčnost za to, že někdo na světě pokorně uznává tvé vynikání.

Ne, tak to nebylo! A co láska k tomu plachému, krátkozrakému děvčeti?

Nic, hloupost; jednoduše puberta!

To nebyla jenom puberta!

A k tomu nedostatek odvahy. Ti druzí, holenku, to dovedli s děvčaty jinak, všaks jim nemálo záviděl jejich kuráž; a ty, nu: co jiného než zalézt do kouta a udělat si tam svou ohradu z třísek, svůj uzavřený svět. Protože v tom otevřeném bys to, víme, nevyhrál. Ani u děvčat, ani mezi hochy. To máš pořád tu historii: pořád to zklamané dítě, které má svůj svět a uchváceně šeptá: Na puť puť puť!

Přestaň!

A tak tedy mi vysvětli ten rok v Praze, ten zmařený a pitomý rok v Praze. Ten rok, kdy jsem se flákal s básníkovou partou a psal verše a kašlal na všecko.

– – Nevím. Ten rok mně dost nejde dohromady.

Mně také ne.

Počkej, něco se přece jen vysvětlit dá. Tady máme snaživého mládence; vychodil školu a myslí si, teď že mu patří svět. Doma by už mohl dělat pána a cítit se důležitý a veliký; ale sotva přijde do města, i pro Kristovy rány, teď teprve do toho jak náleží spadl, do té paniky méněcennosti, bezradnosti, ponížení a já nevím čeho. Kdyby byl měl pokdy, aby kolem sebe udělal svou idylickou ohradu z třísek, byl by se do ní zachránil –

Jenže bohužel se ho ujal básník.

Ano. Ale jen si vzpomeň, jak to bylo. Vždyť to byl také takový uzavřený koutek; ty hospůdky, ten kroužek pěti nebo kolika lidí, – člověče, to bylo po čertech malé, menší než truhlářský dvorek. A kašlat na všecko, to aspoň je iluze vynikání.

A psát verše?

Ty byly špatné. Psal verše, aby se mohl stavět na špičky. To byla jenom maska jeho zraněného a neukojeného sebecitu. Měl se pořádně učit, a bylo mu dobře; byl by dělal s úspěchem zkoušky a cítil by se jako malý pánbůh.

Počkej, to bych se nebyl dostal k železnicím; musil jsem nějak vyklouznout z univerzity, abych mohl hledat místo u dráhy. Bylo přece nutno, abych se dostal k železnicím, že?

Nebylo nutno.

Prosím tě, to je k smíchu; co bych mohl (...)

(......)