Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII.

Takto bych nemohl dál, musím s tím přestat; jde to příliš na nervy nebo co, – když se ty dva hlasy hádají, začne se ve mně třepetat srdce, a potom cítím takovou uléhavou, skličující bolest tady v prsou. Byl tu doktor, měřil mi krevní tlak a mračil se. “Co to děláte,” zlobil se, “krevní tlak nám stoupá. Musíte zachovávat klid, naprostý klid.” Zkusil jsem nechat psaní a jen tak ležet; ale to mi zase vyskakují v hlavě jako úryvky dialogu, zas se to hašteří o nějakou hloupost, a já musím znovu domlouvat sám sobě: Ticho, vy tam, a nehádejte se; to i to je pravda, bylo to tak; ale copak není v člověku, copak není i v tom nejobyčejnějším životě dost místa pro různé pohnutky? Vždyť je to docela jednoduché: člověk může myslit sobecky a zarytě na svůj vlastní prospěch; za chvíli na to zapomene, zapomene na sebe sama a není pro něho nic než práce, kterou dělá.

Počkat, tak jednoduché to není: to jsou přece dva naprosto různé životy. O to jde, o to jde!

Oč totiž?

O to, který z nich je ten pravý.

Tak dost s tím, nedělá mi to dobře. Jsem zvyklý dávat na sebe pozor; od té doby, kdy na mne tehdy na nádraží přišlo to chrlení krve, říkám si, pozor. Skoro po celý život jsem se díval do kapesníku, není-li v mých chrchlech nitečka krve; začal jsem s tím na té poslední stanici světa a pak to ve mně utkvělo, ta ustavičná starost o mé zdraví, jako by to byl ten nejdůležitější zákon života.

Ten nejdůležitější zákon života; a což, byl-li jím opravdu? Když se dívám zpátky na svůj celý život, – to vlastně byl ten nejhlubší otřes, když ze mne tehdy na nádraží vyhrkla červená krev, a já pak seděl zničený, bylo mi nesmírně slabo a bídně, a poděšený oficiál mi utíral čelo namočeným ručníkem. Bylo to strašné. Ano, to byla nejsilnější a nejvíc překvapující zkušenost mého života: ten hrozný podiv a úděs, a potom ta zoufalá touha žít, i kdyby to byl sebe nepatrnější a pokornější život; poprvé to byla vědomá, přesilná láska k životu. Tehdy se vlastně změnil můj celý život, i já jsem se stal jakoby jiným člověkem. Do té doby jsem své dny jen tak utrácel nebo téměř nepozorovaně odžíval; teď jsem si najednou nesmírně vážil toho, že žiju, a počal jsem se docela jinak dívat na sebe a na všechno kolem. Stačilo mi třeba sedět na fošnách a nazírat na rezavou kolej, zarostlou pastuší tobolkou a metlicí; nebo po celé hodiny pozorovat vlnu v říčce, jak je pořád nová a pořád táž. A přitom si stokrát denně opakovat: zhluboka dýchej, je to zdravé. Tehdy jsem počal mít rád všechny ty malé, pravidelné věci a tichý chod života; ještě jsem trochu šarapatil bohémským cynismem a uškleboval jsem se ledačemus, ale to jsem si ještě nebyl jist, že budu žít; to byl ještě pořád mrazivý a divoký kousek zoufalství. Jal jsem se tiše a spokojeně lnout k životu, těšit se z milých, důvěrných věcí a dávat pozor na sebe. Tím se vlastně začala idyličnost mého života: rekonvalescencí. To byla ta důležitá a rozhodující výhybka.

Vlastně ani ne výhybka. Teď to vidím lépe, teď to vidím docela (...)

(......)