Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII.

Tři dny jsem nespal; stalo se něco, nad čím už třetí den kroutím hlavou. Nebyla to žádná veliká a slavná událost, – takové se v mém životě nedějí; spíš bezmála trapný případ, ve kterém jsem, myslím, dělal figuru trochu směšnou. Onehdy odpoledne mi hlásila hospodyně, že prý chce se mnou mluvit nějaký mladý pán. Zlobil jsem se: co já s ním, mohla jste mu říci, že nejsem doma, nebo tak něco; nu, teď ho sem pusťte.

Byl to mládenec toho druhu, který mi vždycky býval protivný; zbytečně veliký, sebejistý a vlasatý, zkrátka taková nádhera; hodil hřívou nazad a zatroubil nějaké jméno, které jsem ovšem ihned zapomněl. Styděl jsem se, že jsem neoholen a bez límce a že tu sedím v papučích a odřeném županu, svrasklý jako měchuřina; i zeptal jsem se ho pokud možno nevlídně, co si ráčí přát.

Spustil trochu překotně, že právě dělá disertační práci. Téma je počátky básnických škol v létech devadesátých. To je ohromně zajímavá doba, ujistil mě poučně. (Měl veliké červené ruce a hnáty jako polena: vysloveně protivný.) Teď prý sbírá materiál, a proto si dovolil přijít –

Díval jsem se na něho s jakýmsi podezřením; človíčku, to sis nějak spletl nebo co; co mně je po tvém materiálu?

A prý ve dvou revuích z té doby našel básně podepsané mým jménem. Jménem, které v literárních dějinách zapadlo, řekl vítězoslavně. To je můj objev, pane! – Sháněl se po tom zapomenutém autorovi; jeden pamětník, ten a ten, mu řekl, že pokud se pamatuje, stal se onen autor železničním úředníkem. Šel za tou stopou dál, nu, až zjistil na ministerstvu mou adresu. A najednou na mne vypálil rovnou: “Prosím vás, jste to vy?”

Nu tak, tady to máme! Měl jsem silnou touhu zvednout udiveně obočí a říci, to že je asi nějaký omyl, kdepak já a verše! Ale teď už nebudu lhát. Mávl jsem rukou a bručel jsem cosi, jako že to byla jen taková hloupost; toho jsem, pane, už dávno nechal.

Mládenec zazářil a pohodil vítězně hřívou. “To je skvělé,” zatroubil. A nemohl bych prý mu říci, psal-li jsem ještě do jiných revuí? A kde jsem tiskl své básně v pozdějších letech?

Vrtěl jsem hlavou. Nic dál, pane, ani řádek. Bohužel nemohu sloužit, pane.

Dusil se nadšením, jezdil si prstem kolem límce, jako by se škrtil, a čelo se mu zalesklo potem. “To je báječné,” křičel na mne. “To je jako Arthur Rimbaud! Poezie, která zaplane jako meteor! A nikdo na to nepřišel! Pane, to je objev, ohromný objev,” povykoval a prohrábl si pačesy tou červenou prackou.

Měl jsem zlost, mám nerad hlučné a vůbec mladé lidi; není v nich jaksi pořádek ani míra. “Hlouposti, pane,” řekl jsem suše. “To byly špatné verše, nestály za nic a je lépe, že o nich nikdo neví.”

Usmál se na mne útrpně a skoro zvysoka, jako by mě odkazoval do mých mezí. “To zas ne, pane,” ohradil se. “To je věc literární historie. Já bych tomu řekl český Rimbaud. Podle mne je to nejzajímavější básnický úkaz devadesátých let. Ne že by to mohlo založit nějakou školu,” řekl a mhouřil znalecky oči. “Vývojově to znamenalo málo, nenechalo to žádný hlubší (...)

(......)