Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI.

Kdo ví, co ještě: vždyť ty dobře víš, co ještě, ne?

Ne, nic už nevím, hlase svárlivý. Nevím nic, co bych ještě přidal.

Protože nechceš vědět, viď?

Ne, nechci vědět; už je toho dost na tak obyčejný a jednoduchý život. Vždyť jsem ti nádavkem přidal romantika, ne? Tak se podívej, měla to být docela prostá historie, příběh obyčejného a šťastného člověka; a teď, koukej, kdo se nám tu všechno tlačí; obyčejný člověk, ten s lokty, hypochondr, romantik, bývalý básník a bůhví kdo ještě; je jich celý houf, a každý o sobě říká, že to jsem já. Copak to nestačí? V málo-li kusů jsem rozbil svůj život jenom tím, že jsem se na něj díval?

Počkej, tu a tam jsi něco vynechal.

Nevynechal!

Vynechal. Mám ti připomenout to nebo ono?

Ne, není třeba. To jsou nahodilosti, které nic neříkají. Nezapadají prostě do celku a nemají žádnou souvislost. To je to slovo: souvislost. Život člověka přece musí mít nějakou souvislost.

A proto se z něho musí ledacos vyhodit, že?

To je, jako když se vyhodí moucha ze sklenice vody. Copak jsem si mohl poručit, aby mi přinesli na tácu nový život? Něco do něho spadne, co tam nepatří; nu bože, tak se to vyndá, a je to.

Nebo se o tom aspoň nemluví.

Ano, nebo se o tom nemluví. Prosím tě, co vlastně chceš a kdo vlastně jsi?

To je jedno; já jsem vždycky ten druhý, ten, na koho máš zlost. Nevíš, kdy se to začalo?

Co kdy se začalo?

To, o čem se nemluví.

Nevím.

To musilo být někdy dávno, že?

– – Nevím.

Hrozně dávno. Divné, jaké zkušenosti někdy dělá dítě.

Ale přestaň!

Já nic. Já jsem si jenom vzpomněl na tu černou holčičku. Ona byla starší než ty, že? Pamatuješ se, jak seděla na bedničce a česala si vlasy; mačkala v hřebenu vši, s jazýčkem povyplazeným, lup, lup, jen to lupalo. Ty kluku, tys trochu cítil ošklivost a trochu – ne, to nebyla ošklivost; spíš touha mít také vši nebo co. Touha mít vši, není to divné? Jen to nech, člověče, bývají takové touhy.

Prosím tě, v dětství!

Já nemluvím o dětství. Jak jste se jednou dívali, co dělá za kantýnou partafír s tou machnou kantýnskou. Ty sis myslel, že ji škrtí, jak sebou tak zmítali; chtěls hrůzou křičet, ale holčička tě šťouchala do zad, a jak jí hořely oči, pamatuješ se? Krčili jste se za tím plotem bez dechu, a tobě div oči nevypadly. Taková to byla strašlivá bába, prsy se jí koulely po břiše a nadávala, kudy chodila; ale tehdy byla tiše, jenom supěla.

Tak dost!

Já nic. Já jen, jaks šel jednou v neděli navštívit holčičku. Bylo tam jako po vymření, všechno bylo v kantýně nebo chrápalo v kotcích. V baráku nikdo, jen to smrdělo jako psí bouda. Pak někdo šel, a ty ses tam schoval za bednu; potom vešla holčička a za ní mužský, a zavřel dveře na petlici.

To byl její tatínek!

Já vím. Pěkný tatínek, jen co je pravda. Zavřel dveře a byla tam tma; nic nebylo vidět, ale slyšet bylo, člověče, slyšet bylo, jak holčička úpí a mužský hlas konejší a okřikuje; tys nechápal, co to je, a cpal sis pěstičku do úst, abys nezačal pištět zoufalou hrůzou. Pak ten mužský vstal a (...)

(......)