Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIX.

Souvislá historie života. Můj bože, co s tím teď mám dělat? Vždyť přece je pravda, že jsem byl obyčejný a celkem šťastný člověk, jeden z těch, kteří dělají poctivě svou práci; to je to hlavní. Vždyť tenhle život se ve mně utvářel odmalička; v něm nechal svou stopu tatínek v modré zástěře, nakloněný nad fošnami a hladící hotové dílo; a ti všichni kolem, kameník a hrnčíř, kupec, sklenář a pekař, vážně a pozorně zabraní do své práce, jako by nic jiného na světě nebylo. A když bylo něco těžkého a bolestného, prásklo se dveřmi a šlo se dělat tím horlivěji. Život, to nejsou události, to je práce, to je naše ustavičné dílo. Ano, je to tak; i můj život bylo takové dílo, do kterého jsem se zabral až po uši. Nebyl bych si věděl rady bez nějakého kutění; když už jsem musel jít na odpočinek, koupil jsem si tady ten domek a zahrádku, abych měl co robit; sázel jsem a kypřil, plel a zaléval, chválabohu, byla to práce, do které se člověk zabere, až neví o sobě a o ničem než o tom, co dělá; ano, byla to tak trochu malinká ohrada z třísek, ve které jsem seděl na bobečku jako dítě; ale dožil jsem se na ní mnohé radosti, dožil jsem se i pěnkavky, která se na mne podívala jedním okem, jako by se ptala: Co ty vlastně jsi? – Já jsem takový obyčejný člověk, pěnkavko, jako ti druzí, co žijí za plotem; teď jsem zahradník, ale tomu mě naučil starý pán – ono se skoro nic neděje nadarmo, takový je ve všem divný a moudrý pořádek, taková je to rovná a nutná cesta. Od malička až sem. Tak, to je ta souvislá historie o člověku. Tahle prostá a pedantická idyla, ano.

Amen a ano, je to pravda. Ale ona je tady ještě jedna historie, která je taky souvislá a taky tak pravdivá. To je ta historie o někom, kdo chtěl jaksi vyniknout nad to malé prostředí, v němž se narodil, nad ty truhláře a kameníky, nad své kamarády, nad svou školní třídu, pořád a pořád. To je taky od malička a jde to až po sám konec. A je to život udělaný z docela jiné látky, takové neuspokojené a nafukující se, která chce pořád víc místa pro sebe. Člověk už nemyslí na práci, ale sám na sebe a na to, aby byl víc než druzí. Neučí se proto, že by ho to těšilo, ale proto, že chce být první. I když chodí s panenkou přednostovou, nadýmá se v duchu, že má něco víc než telegrafista nebo pokladník. Pořád to já, jenom to já. Vždyť i v manželství zabírá pro sebe pořád víc a víc místa, až je jen on a všechno se točí kolem něho. Tak teď by mohl mít dost, ne? To je právě to, že nemá; když všeho dosáhl, čeho mu bylo třeba, musí si najít nové a větší místo, kde by se zase pomalu a jistě rozpínal. Ale jednou to má konec, to je to smutné, a špatně to dopadlo; zničehonic je člověk starý a k ničemu a sám, a je ho čím dál tím menší hromádka. Tak tohle byl celý život, pěnkavko, a já nevím, byl-li ze šťastné látky.

Pravda, potom je tady třetí příběh, taky tak souvislý a taky už od malička; to je ten o tom hypochondrovi. V téhle historii vězí maminka, já vím; to ona mě tak rozmazlila a naplnila strachem o sebe. Tenhle (...)

(......)