Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII.

A potom na tom nádraží u starého pána, když jsem se zamiloval – bylo to i tam ve mně, já myslím, to zlé?

A vidíš, vůbec ne. To je to divné. To byl docela šťastný a obyčejný život.

Ale ta láska k panence – mnoho-li chybělo, abych ji svedl?

To nic, to se stává.

Já vím, že jsem se k ní choval… celkem slušně; ale má žádost nebyla – nebyla – nu, nebyla docela v mezích –

Jdi, to už náleží k věci.

Bral jsem si ji proto, abych se vydrápal nahoru?

To zas je jiná historie. Tady jde o ty hlubší věci, víš? Například, proč jsi svou ženu tak nenáviděl?

Já? Copak jsem si ji nevzal z lásky?

Vzal.

A neměl jsem ji rád po celý život?

Měl. A přitoms ji nenáviděl. Jen si vzpomeň, kolikrát jsi ležel vedle ní, ona spala a ty sis myslel: Bože, takhle ji zardousit! Zmáčknout oběma rukama ten krk a svírat, svírat – Jenže co potom s mrtvolou, to je ta otázka.

Nesmysl! To vůbec nebylo – a kdyby! Copak může člověk za takové nápady? Třeba nemůže usnout a zlobí se, že ona tak klidně spí. Prosím tě, proč bych ji nenáviděl?

To je právě to. Třeba proto, že nebyla jako ta malá cikánka – nebo jako ta sklepnice, víš? ta močálovitá potvora se zelenýma očima. Že byla tak klidná a vyrovnaná. U ní bylo všechno tak rozumné a jednoduché – jako povinnost. Láska manželská je věc pořádku a hygieny, tak jako jíst nebo čistit si ústa. Dokonce něco jako obyčejná a vážná svátost. Taková čistá, slušná, domácí záležitost. A tys ji, člověče, v ty chvíle nenáviděl křečovitě a zběsile.

– – Ano.

Ano. V tobě přece byla touha mít vši a hrát si v páchnoucí boudě na bezednou a udýchanou hru. Aby to bylo nečisté a divoké a hrozné. Strašná touha po něčem, co by tě ničilo. Kdyby aspoň jektala zuby, kdyby tě rvala za vlasy, kdyby jí to temně a nepříčetně zahořelo v očích! Ale ona nic, jen zatne zuby do spodního rtu a vzdychne, a pak usne jako dřevo, jako člověk, který, chválabohu, splnil své povinnosti. A ty sám – jenom zíváš; žádná chuť něčeho zlého, něčeho, co by nemělo být. Bože, zmáčknout oběma rukama ten krk, – jestlipak by aspoň zachroptěla jako zvíře a vydala ze sebe nelidský skřek?

Kriste, jak já jsem ji někdy nenáviděl!

Tak vidíš. A to nebylo jen proto, člověče. To bylo proto, že ona byla vůbec taková spořádaná a rozšafná. Jako by se vdala jen za to, co bylo v tobě rozumné a úctyhodné, schopné úředního postupu a přístupné tomu, aby se o to vzorně a domácky pečovalo. Snad ani neměla ponětí, že je v tobě ještě něco jiného, – něco po čertech jiného, člověče! Ani nevěděla, že to pomáhá zatlačit do kouta – A to teď sebou trhalo jako na řetěze a tiše, nenávistně to skučelo. Zmáčknout oběma rukama ten krk, a takové věci. Jednoho dne se pustit po kolejích a jít, jít až někam, kde se trhá skála; po pás nahý, s kapesníkem na hlavě, a lámat krumpáčem kamení; spát v nečistém kotci, jenž páchne jako psí bouda; tlustá kantýnská, jíž se koulejí prsy po břiše, rajdy ve spodničkách, holčička zavšivená a kousající jako psík; zavřít se tam na petlici, nekřič, malá, hubu drž, (...)

(......)