Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIII.

Ještě tak být básníkem, ten to má dobré; básník vidí, co je v něm, a může tomu dát jméno i tvar. Není žádné fantazie, nikdo nemůže vymyslet, co by nebylo v něm. Uzřít a uslyšet, v tom je ten celý zázrak a celé zjevení. A domyslet do konce, co je v nás jenom naznačeno. I najde celého člověka a celý život v tom, co je pro jiné jenom záchvěv nebo okamžik. Je tak přelidněn, že to musí vysílat do světa. Jdi, Romeo, a miuj zběsilostí lásky, vraždi, žárlivý Othello, a ty, Hamlete, váhej, jako jsem váhal já. To všechno jsou možné životy, jež činí nárok, aby byly žity. A básník jim toho může dopřát se zázračnou a všemohoucí plností.

Kdybych mohl, jako básníci, dát vůli těm osudům, které byly ve mně, tu by vypadaly jinak, Kriste, to bych z nich udělal něco jiného! Ten obyčejný člověk by nebyl přednostou stanice; byl by sedlákem, hospodářem, který pracuje na své půdě; své koně by hřebelcoval a zaplétal by jim hřívu, těžkým a ryšavým valachům s ohony po zem; své volky by popadl za rohy a vůz by nadzvedl rukou, takový hromotluk. A dvorec bíle natřený s červenými střechami, a na zápraží žena, utírá si ruce zástěrou, a pojď jíst, hospodáři. Měli bychom děti, ženo, neboť naše pole by plodilo. Jakápak práce, když to není na svém? – Byl by to paličatý a prchlý sedlák, jako ras na čeleď, ale zato ten pěkný dvorec, a těch zvířat, toho života, co se tu hemží! To už není, pane, ohrada z třísek, to je pravý kus světa a pravá práce. Na to se může každý podívat, jaké dílo jsem tady pro sebe udělal. – To tedy by byla ta pravá historie a ta celá, plná, nepolovičatá pravda o člověku obyčejném. Ten hospodář by patrně položil krk za svůj statek: ne proto, že by to bylo tragické, naopak, že je to samozřejmé; copak ten krásný grunt nestojí za život člověka? Třeba dělá na poli, a ve vsi zvoní na poplach, u někoho hoří. A tu běží starý sedlák, srdce mu neslouží, ale sedlák běží; to je hrozné, co takové srdce může dělat. Jako by se mělo rozpuknout, jako by se strašně sevřelo a nemohlo se zase otevřít, ale sedlák běží. Ještě několik kroků, – ale to už není srdce, to už je jenom taková nesmírná bolest. A tady jsme, tady jsou vrata a dvůr, bílé stěny a červené střechy, cože se to tak točí vzhůru nohama? Ne, to přece nejsou bílé stěny, to je obloha. Vždyť tady vždycky býval dvůr, diví se hospodář; ale to už ze stavení vybíhají lidé a pokoušejí se zvednout těžké tělo člověka.

Nebo ten s lokty: to by taky byla docela jiná historie. Předně by to přivedl dál, nestačil by mu nějaký úřední stůl; ani nevím, čím by musel být, aby to vyjádřilo jeho ctižádost. A byl by bezohlednější, byl by hrozný ve své vůli k moci; šel by přes mrtvoly, aby dosáhl svého; všecko by obětoval své velikosti, štěstí, lásku, lidi i sebe sama. Nejdřív malý a ponížený, drápal by se stůj co stůj nahoru; vzorný žáček, který všecko nadřel a pomáhá učitelům do kabátu; snaživý úředníček, který žere práci, lichotí nadřízeným a denuncuje kolegy; potom už sám může poroučet jiným a přijde tomu na (...)

(......)