Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIV.

Každý z nás je my, každý je zástup, který se vytrácí do nedohledna. Jen se na sebe podívej, člověče, vždyť jsi málem celé lidstvo! To je to strašné: když hřešíš, padá vina na ně na všechny, a každou tvou bolest i malost nese ten ohromný zástup. Nesmíš, nesmíš tolik lidí vést cestou ponížení a marnosti. Ty jsi Já, ty vedeš, jsi za ně odpovědný; tyhle všechny jsi měl někam přivést.

Ano, ale co dělat, když je těch osudů tolik, když je tolik těch možností! Copak je mohu všechny vést za ruku? Což se mám věčně dívat sám do sebe a zobracet svůj život po líci i rubu, – není tam ještě něco? nepřehlédl jsem snad nějakou přikrčenou osobičku, která se bůhví proč schovává za těmi druhými? Mám snad ze sebe vytahovat kdekterý záprtek možného života? Vždyť jich bylo nejmíň půl mandele, těch, které bylo možno jakžtakž rozeznat a pojmenovat, a už to je víc než dost; každý by stačil na celý život, – nač hledat dál! To už by člověk ani nežil a jenom by se přehrabával v sobě –

A tak už nech toho přehrabávání, nikam by to nevedlo. Copak nevidíš, že všichni druzí lidé, ať jsou co chtějí, jsou jako ty, že také oni jsou zástupové? Vždyť ani nevíš, co všechno máš s nimi společného; jen se podívej, – vždyť jejich život je také jeden z těch nesčíslných možných, které jsou v tobě! I ty bys mohl být to, co je ten druhý, mohl bys být pán nebo žebrák nebo nádeník po pás nahý; mohl bys být tím hrnčířem nebo tím pekařem nebo tím tátou devíti dětí, umazaných povidlem od ucha k uchu. To všechno jsi ty, protože v tobě jsou takové ty rozmanité možnosti. Můžeš se dívat na všechny lidi a na nich rozeznávat, co všechno je, člověče, v tobě. Každý z nich žije něco tvého, i ten chlap trhan, kterého vedou četníci s řetízky na rukou, i ten moudrý a tichý lampář, i ten ožralý setník, který zapíjí své hoře, všichni. Dívej se, dívej se dobře, abys konečně věděl, co všechno bys mohl být; dáš-li pozor, uvidíš v každém kus sebe sama, a pak v něm s úžasem poznáš svého pravého bližního.

Ano, je to tak, chválabohu, je to tak; a už nejsem tak sám ve svém já. Lidi, já už mezi vás nemohu, nemohu se na vás podívat zblízka; jenom vyhlížím oknem – třeba někdo půjde: listonoš nebo dítě ze školy, nebo metař, nebo žebrák. Nebo tudy ještě půjde ten mládenec se svou dívkou, budou strkat hlavy k sobě a ani se neohlédnou po mých dveřích. A už ani nemohu stát u okna, mám tak naběhlé a nevládné, jakoby chladnoucí nohy; ale ještě mohu myslit na lidi, ať je znám, nebo neznám, – je jich jako na pouti, takový nesmírný zástup! Bože, těch lidí! Ať jsi kdokoliv, poznávám tě; vždyť tím jsme si nejvíc rovni, že každý z nás žije nějakou jinou možnost. Ať jsi kdokoliv, jsi mé nesčíslné já; jsi to špatné nebo to dobré, co je také ve mně; i kdybych tě nenáviděl, nezapomenu nikdy, jak jsi mně strašně blízký. Milovati budu bližního svého jako sebe samého; i hrozit se ho budu jako sebe, i odporovat mu budu jako sobě samému; jeho břímě budu cítit, jeho bolestí budu sužován a budu úpět pod bezprávím, které (...)

(......)