Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Společný svět dětí, to je něco docela jiného. Osamělé dítě ve své hře zapomíná na sebe a na všecko, co je kolem, a jeho zapomenutí je mimo čas. Do společné hry dětí je vtaženo i širší okolí a jejich pospolitý svět je ovládán zákony ročních dob. Žádná dlouhá chvíle nepřinutí kluky, aby si v létě hráli v kuličky. V kuličky se hraje zjara, když rozmrzne půda; to je zákon vážný a neodmluvný jako ten, který káže kvést sněženkám nebo maminkám péci velikonoční mazance. Teprve později se hraje na honěnou a schovávanou, kdežto školní prázdniny jsou doba dobrodružných eskapád: do polí chytat cvrčky nebo se tajně koupat v řece. Žádný své cti dbalý kluk nepocítí v létě potřebu pálit ohníček; to se dělá až s podzimem, v době, kdy se pouštějí draci. Velikonoce, prázdniny a vánoce, jarmark, pouť a posvícení, to jsou důležitá data a hluboké předěly v čase. Rok dětí má svůj řád, je obřadně rozčleněn podle ročních období; osamělé dítě si hraje s věčností, kdežto dětská smečka s časem.

V té smečce nebyl truhlářův klouček osobností, která by stála v popředí; byl poněkud přezírán, vytýkalo se mu, že je maminčin a že se bojí. Ale což neměl na velikonoce klapačku, kterou mu vyřezal pan Martinek, nemohl opatřit dřevěné štěpiny na meče a mít špalíků, kolik chtěl? Dřevo je cenný materiál. Co byl proti tomu sklenářův kluk se svými špinavými hrudkami tmele? Malířův syn, to bylo něco jiného; jednou si natřel celý obličej blankytnou modří, a od té doby požíval zvláštní vážnosti. Ale na truhlářském dvoře byla prkna, na nichž bylo možno se vážně a mlčky houpat; není-liž i to jakési odpoutání od země, a tudíž úkon, který splňuje veškeré touhy? Ať si kluk malířův natřel obličej modří: nebyl nikdy pozván, aby se pohoupal.

Hra je hra, věc vážná, věc cti; není žádné rovnosti ve hře, je buď vynikání, nebo podrobení. Budiž řečeno, že jsem nevynikal; nebyl jsem ani nejsilnější, ani nejsmělejší ze smečky a myslím, že jsem tím trpěl. Málo platno, že mému tatínkovi místní strážník salutoval, kdežto malíři pokojů nikoli. Když si můj tatínek oblékl dlouhý, černý kabát, aby šel do městské rady, chopil jsem se jeho tlustého prstu a chtěl jsem dělat stejně dlouhé kroky jako on; to koukáte, kluci, jaký pán je můj tatínek – dokonce o vzkříšení nese jednu tyč nebes nad panem farářem; a večer před jeho jmeninami přijdou místní muzikanti a vyhrávají na jeho počest. Tatínek stojí na zápraží, tentokrát bez zástěry, a důstojně přijímá oslavu svého svátku. A já, opojen sladkou trýzní pýchy, se rozhlížím po kamarádech, kteří pobožně poslouchají, prožívám s mrazením tento vrchol pozemské slávy a dotýkám se tatínka, aby každý viděl, že náležím k němu. Den nato kluci už nechtěli o mé slávě vědět; zase jsem byl ten, který ničím nevynikal a kterého nikdo nechtěl poslouchat, ledaže bych je pozval, aby se šli houpat k nám na dvorek. A naschvál ne, raději se sám nebudu houpat; a z lítosti a vzdoru jsem si umínil vynikat aspoň ve škole.

Škola, to je zase docela jiný svět, Tam už se děti (...)

(......)