Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

V té době se stalo, že k našemu městečku přitrhla železnice. Stavěla se už dlouho, ale teď to bylo docela blízko; i na truhlářském dvorku bylo slyšet, jak odstřelují na stráních kámen. Byly přísné zákazy, že tam my děti nesmíme chodit, jednak proto, že se tam střílí dynamitem, a jednak, že jsou tam všelijací divní lidé; čert věř té holotě, říkalo se. Poprvé mě tam vedl tatínek, prý ať vidíš, jak se staví dráha. Držel jsem se ho křečovitě za prst, bál jsem se “těch lidí”; bydleli v prkenných barácích, mezi kterými viselo na provazech roztrhané prádlo, a ten největší barák byla kantýna s měchatou a zlou ženskou, jež ustavičně nadávala. Na trase kopali polonazí lidé s krumpáči v rukou; volali něco na tatínka, ale ten jim neodpovídal. Potom tam stál jeden s červeným praporkem v ruce. “Vidíš, tady se bude střílet,” řekl tatínek, a já jsem se ho chytl ještě křečovitěji. “Neboj se, vždyť jsem tady,” povídá tatínek spolehlivě, a já cítím s blaženým vzdechem, jak je mocný a silný; nic se nemůže stát tam, kde je on.

Jednou se u plotu naší dílny zastavila otrhaná holčička, strkala nos mezi latě a něco brebentila. “Co to povídáš?” ptal se Franc. Holčička zlostně vyplázla jazyk a brebentila dál. Franc na to zavolal tatínka. Tatínek se opřel o plot a povídá: “Co chceš, malá?” Malá to opakovala ještě rychleji. “Já ti nerozumím,” řekl tatínek vážně, “kdopak ví, co ty jsi za národ. Počkej tady!” A zavolal na to maminku. “Podívej se, jaké má to dítě oči.” Měla veliké, černé oči s předlouhými řasami. “Ta je krásná,” vydechla maminka s úžasem. “Chceš jíst?” Holčička nic, jen se na ni dívala těma očima. Maminka jí donesla krajíc chleba s máslem, ale malá zavrtěla. hlavou. “Třeba je to Taliánka, nebo Maďarka,” mínil tatínek nejistě. “Nebo Rumunka. Kdopak ví, co chce.” A šel po svém. Když byl pryč, vyndal pan Martinek z kapsy šesták a podal jej beze slova holčičce.

Druhý den, když jsem přišel ze školy, seděla na našem plotě. “Přišla za tebou,” smál se Franc, a já jsem se hrozně zlobil; vůbec jsem si jí nevšímal, ačkoliv vylovila z čehosi, co snad byla kapsa, lesklý šesták a dívala se na něj, abych si ho všiml. Otočil jsem na hromadě fošen jedno prkno napříč, aby to byla houpačka, a uvelebil jsem se na jednom konci; ať trčí ten druhý konec do nebe, co mi je po tom; obrátil jsem se zády k celému světu, zamračen a jaksi rozlícen. A náhle se prkno se mnou začalo váhavě zvedat; neohlédl jsem se, ale zalilo mě nesmírné, skoro bolestné štěstí. Vyhouplo mě to do výše, blaženého až k závrati; naklonil jsem se, abych převážil houpačku na své straně k zemi, druhý konec lehce a plavně odpovídal, sedí tam rozkročmo holčička a neříká nic, houpe se mlčky a slavnostně, na opačném konci mlčky a slavnostně kluk, nedívají se na sebe a oddávají se houpání tělem i duší, neboť se milují; aspoň hoch miluje, i když by to tak nedovedl nazvat, je toho pln, je to krásné a trýznivé zároveň; a tak se houpou beze slova a skoro obřadně, co nejpomaleji, aby to bylo slavnější.

(...)

(......)