Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

Tatínka jsem měl rád, protože byl silný a jednoduchý. Sáhnout si na něho, to byl takový pocit jako se opírat o zeď nebo o mocný sloup. Myslel jsem si, že je nejsilnější ze všech lidí; bylo ho cítit laciným tabákem, pivem a potem, a jeho mohutná tělesnost mě plnila jakousi rozkoší z bezpečí, spolehlivosti a síly. Někdy se rozkatil, a pak byl hrozný, burácel jako bouře; tím sladší byla ta troška hrůzy, se kterou jsem potom vylézal na jeho klín. Mnoho nemluvil, a když už, tedy ne o sobě: nikdy jsem se nezbavil pocitu, že kdyby chtěl, mohl by povídat o velikých a hrdinných činech, které dělal, a já bych položil dlaň na jeho mocný, zarostlý hrudník, abych cítil, jak to v něm duní. Žil široce a důkladně ve své truhlařině; a byl velmi šetrný, neboť měřil peníze prací, kterou na ně vynaložil. Pamatuji se, jak někdy v neděli vytáhl ze zásuvky spořitelní knížky a díval se do nich; bylo to, jako by se uspokojeně díval na řádně srovnané hromady dobrých, poctivých fošen; v tom je, hochu, hromada práce a potu. Utrácet peníze, to je jako mařit hotovou práci; je to hřích. A k čemu jsou, tati, ty našetřené peníze? Na stará kolena, řekl by asi tatínek; ale to není to, to se jen tak říká; peníze jsou na to, aby na nich bylo vidět tu práci, tu životní ctnost píle a odříkání. Tady si to můžeš přečíst, je to výsledek celého života; tady je napsáno, že jsem žil přičinlivě a šetrně, jak se sluší. Přišel čas, kdy tatínek měl už tuze stará kolena; maminka dávno spala na hřbitově pod mramorovým pomníčkem (však stál hromadu peněz, říkal tatínek pietně) a já měl své dobré postavení; a tatínek se ještě pořád na těžkých, opuchlých nohou šoural po truhlářském dvorku, na kterém už nebylo málem co dělat, spořil, počítal a v neděli, sám a sám v bývalém rodinném hnízdě, vyndával spořitelní knížky a díval se na číselný úhrn svého počestného života.

Maminka nebyla tak jednoduchá; byla daleko citovější, popudlivá a překypující láskou ke mně; byly chvíle, kdy mě k sobě křečovitě tiskla a sténala, ty můj jediný, já bych pro tebe umřela! Později, když jsem byl klukem, mě ty výbuchy lásky jaksi obtěžovaly; styděl jsem se, že by kamarádi mohli vidět, jak mě maminka náruživě líbá; ale dokud jsem byl docela malý, uváděla mě její prudká láska v jakési nevolnictví nebo ujařmenost, měl jsem ji strašlivě rád. Když jsem zaplakal a ona mě vzala do náruči, byl to pocit, jako bych se rozplýval; hrozně rád jsem štkal na jejím měkkém, uslintanými dětskými ústy a slzami zmáčeném krku; nutil jsem ze sebe vzlyky, pokud to šlo, až všechno roztálo v blaženém, ospalém mumlání: maminko! maminko! Vůbec maminka byla pro mne spojena s potřebou plakat a být chlácholen, s přecitlivělou potřebou kochat se ve své bolesti. Teprve když jsem se stával malinkým, pětiletým mužem, rostl ve mně odpor k takovým ženským projevům citu; (...)

(......)