Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.

Protože jsem se dobře učil a že jsem z opuštěnosti a nedružnosti ležel v knížkách, dal mě tatínek študovat; ostatně se to jaksi rozumělo samo sebou, už proto, že si vážil pánů a že hmotný i společenský vzestup byl pro něho nejsvětějším a samozřejmým úkolem řádného člověka a jeho potomků. Pozoroval jsem, že nejzdatnější děti (ve smyslu životní kariéry) jsou zpravidla v těch snaživých středních vrstvách, které teprve začaly skromně a odříkavě zakládat cosi jako nárok na lepší život; náš vzestup je tlačen úsilím našich otců. Neměl jsem tehdy žádnou představu, čím bych chtěl být; leda něčím velkolepým, jako byl provazochodec houpající se jednoho večera nad naším náměstíčkem, nebo dragoun na koni, který se jednou zastavil u našeho plotu a na něco se německy ptal; maminka mu podala sklenici vody, dragoun salutoval, kůň tančil a maminka byla červená jako růžička. Chtěl bych být dragounem, nebo třeba konduktérem, který přibouchává dvířka u vlaku a pak se s nesmírnou elegancí vyhoupne na jeho stupátko, když už se vlak rozjíždí. Ale člověk neví, jak se to dělá, aby se stal konduktérem nebo dragounem. Jednou mi tatínek pohnutě ohlásil, že mne teda po prázdninách dá na študie, maminka plakala, pan učitel ve škole řekl, abych si vážil toho, že budu vzdělaným člověkem, a pan farář mi počal říkat: “Servus, študente.” Zrudl jsem pýchou, bylo to všechno takové slavné; už jsem se styděl hrát si a s knížkou v ruce, bolestně, osaměle jsem dozrával k chlapecké vážnosti.

Zvláštní, jak následujících osm let na gymnáziu mně připadá irelevantní – aspoň ve srovnání s dětstvím doma. Dítě žije naplno, nebere své dětství, svůj přítomný okamžik jako něco dočasného a přechodného; a je doma, to jest, je důležitou osobou, která vyplňuje své místo, jež mu náleží právem vlastnickým. A jednoho dne odstěhují venkovského kloučka na školy do města. Osm let mezi cizími lidmi, tak by se to mohlo nazvat; neboť tady už nebude doma, bude cizím človíčkem a nikdy nebude mít jistotný pocit, že sem náleží. Bude se cítit hrozně nedůležitý mezi těmi cizími lidmi, bude se mu pořád připomínat, že ještě nic není; škola i cizí okolí v něm budou pěstovat pocit pokořené malosti, přikrčenosti a méněcennosti, pocit, který bude překonávat dříčstvím nebo – v některých případech a až později – zuřivým odbojem proti kantorům a školácké kázni. A ve škole se mu vštěpuje ustavičně, že toto všecko je jenom příprava na to, co teprve přijde; rok primánův není než přípravou na rok sekundánův, a kvartán je na světě jen na to, aby postoupil na kvintána, bude-li ovšem dost pozorný a pilný. A těch celých osm dlouhých let je zase jenom příprava na maturitu, a teprve potom, študenti, se vám začne to pravé učení. Připravujeme vás pro život, káží páni profesoři, jako by to, co se vrtí před nimi ve (...)

(......)