Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

To vše se dálo se mnou jako s každým hochem, ale snad míň bouřlivě, ne tak výrazně jako u druhých. Především mnoho z té zjítřenosti mládí se u mne rozplývalo v tom ustavičném stesku po domově, v osamělosti venkovského chlapce v prostředí cizím a jaksi nadřaděném. Tatínek šetřil, dal mě na byt k malé, ustarané krejčovské rodině; měl jsem poprvé pocit, že jsem vlastně nemajetný a téměř chudý žáček, kterému je usouzeno, aby se uskromňoval a držel stranou. A byl jsem ostýchavý venkovský hoch, který cítil, že je přezírán kurážnými městskými panáčky; jak ti se tu cítili doma, co ti všechno znali a měli společného! Protože jsem se jim nedovedl přiblížit, vzal jsem si do hlavy, že budu nad nimi aspoň vynikat; stal jsem se školním dříčem, jenž našel jakýsi smysl života, jakousi odvetu, jakési vítězství v tom, že postupoval z třídy do třídy summa cum laude, sledován nelibostí spolužáků, kteří v mé osamělé a těžké píli viděli odporné šplhání. Tím víc jsem se zapeklil a dřel jsem své lekce s pěstmi na uších, v suchém dusnu krejčovských žehliček, v zápachu kuchyně, kde vzdychající paní krejčová vařila bledé a věčně jaksi nakyslé jídlo. Učil jsem se do zpitomění; kudy jsem chodil, ševelil jsem rty ve stálém opakování lekcí, ale jaký tichý a hluboký triumf, když jsem ve škole uměl a usedal do lavice za omrzelého a nevlídného mlčení třídy! Ani jsem se neohlédl, ale cítil jsem, jak se na mne všichni nepřátelsky dívají. A tato malá ctižádost mě přenášela přes krize a přelomy mládí; unikal jsem sám sobě, když jsem se učil nazpaměť Sundské ostrovy nebo řecká nepravidelná slovesa. To byl ve mně tatínek nakloněný nad svou prací, až soustředěním a horlivostí supěl; tatínek zkoumající palcem hotové dílo, dobré je to, nikde žádná mezera. A už není vidět na učení, je soumrak, otevřeným oknem je slyšet čepobití z kasáren; v okně stojí hoch s palčivýma očima a dusí se strašně krásným a zoufalým smutkem. Proč vlastně? Ono to nemá jméno, je to tak rozsáhlé a hluboké, že se v tom rozpouštějí pichlavé jehličky všech těch malých urážek a ponížení, neúspěchů a zklamání, které se do nesmělého chlapce zabodávají odevšad. Ano, tohle je zase maminka, toto přetékání bolestí a láskou. To soustředěné a dříčské je tatínek, toto bez břehu rozcitlivělé a vášnivě něžné je maminka: jak to dvoje směstnat a srovnat v úzké chlapecké hrudi?

Jedné doby jsem měl kamaráda, se kterým mě pojilo blouznivé přátelství; byl to venkovský hoch, starší než já, se světlým chmýřím na bradě, úžasně nenadaný a jemný; jeho matka ho zaslíbila Pánu Bohu jako děkovnou oběť za otcovo uzdravení, a měl se učit na kněze. Když byl vyvolán, byla to hotová tragédie dobré vůle a paniky; třásl se jako list a nebyl s to vykoktat slovo. Učil jsem ho v usilovné snaze pomoci mu; poslouchal mě s otevřenými ústy a upíral na mne krásné, zbožňující oči. Když ho zkoušeli, trpěl jsem za něho nevýslovně a zběsile; celá třída se snažila mu pomáhat a napovídat, i já byl vzat na milost a šťouchali do mne, ty, jak (...)

(......)