Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Koneckonců běh života je posunován hlavně dvěma silami: zvykem a náhodou. Když jsem udělal maturu (skoro zklamán, že to bylo tak snadné), neměl jsem žádnou určitou představu, čím bych vlastně chtěl být; ale protože jsem předtím už dvakrát někoho učil (a v obou případech to byly doby, kdy jsem se cítil důležitý a veliký), bylo to přede mnou to jediné, co mělo aspoň trochu podobu zvyku: učit jiné; pročež jsem se rozhodl, že se dám zapsat na filozofii. Tatínek s tím byl spokojen: být profesorem, to je přece jen úřad a je to pod penzí. To už jsem byl dlouhý a vážný mladík, směl jsem sedět u bíle prostřeného stolu s panem farářem, notářem a ostatní honorací, a nadouval jsem se nesmírně; teď je přede mnou život. Najednou jsem viděl, jak je ta místní honorace maloměstská a zvenkovštělá; cítil jsem se povolán, abych to dotáhl někam výš než oni, a tvářil jsem se tajemně jako člověk, který má své veliké plány; ale i to byla jenom nejistota a trochu strach z toho kroku do neznáma.

Myslím, že to byla nejtěžší chvíle mého života, když jsem vystoupil v Praze z vlaku se svým kufříkem a najednou jsem ztratil hlavu: co teď a kam se vrtnout? Zdálo se mi, že se všichni lidé ohlížejí a smějí, jak tu stojím bezradně s kufříkem u nohou; překážel jsem nosičům, strkali do mne lidé, drožkáři na mne volali, kam račte, mladý pane? Popadl jsem v panice kufřík a počal jsem putovat ulicemi. Hej, jděte s tím kufrem z chodníku, volal na mne strážník. Prchal jsem do postranních ulic, ztracený a bez cíle, přendávaje kufřík z ruky do ruky. Kam vlastně běžím? Já nevím, a proto musím běžet; kdybych se zastavil, bylo by to ještě horší. Konečně mi vypadl kufřík z prstů strnulých křečí a bolestí. Byla to tichá ulice, mezi dlážděním vyrážela tráva jako u nás doma na rynku; a zrovna před mýma očima na vratech průjezdu byla přibita cedulka: Pokoj pro svobodné pány k pronajmutí. Oddechl jsem si nesmírnou úlevou: Tak vida, přece jsem to našel.

Vzal jsem ten pokoj u staré, nemluvné báby; byla tam postel a pohovka, páchlo to zasmušile, ale to bylo jedno; byl jsem aspoň v bezpečí. Měl jsem horečku z rozčilení, nemohl jsem jíst a nic; ale aby se neřeklo, dělal jsem, že jdu jako někam jíst, a toulal jsem se po ulici, pln strachu, abych neztratil svůj přístav. Tu noc ještě nervová horečka mátla a bortila mé sny; k ránu jsem se probudil, a na pelesti mé postele seděl tlustý mládenec, páchl pivem a recitoval nějaké verše. “To koukáš, co?” řekl a recitoval dál. Myslel jsem, že je to ještě sen, a zavřel jsem oči. “Bože, to je hovado,” děl mládenec a počal se svlékat. Posadil jsem se na posteli; mládenec seděl na pelesti a zouval si boty. “Zas abych si zvykal na jiného vola,” naříkal. “Co mně to dalo práce, než jsem umlčel toho, co tu byl před tebou, a ty mně tu budeš spát jako dřevo,” stěžoval si hořce. Byl jsem nesmírně rád, že na mne někdo mluví: “Které to byly verše?” ptal jsem se. Mládenec se rozzuřil. “Verše! Ty mně budeš mluvit o versích, ty saláte! Poslechni,” koktal, (...)

(......)