Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXX.

A ještě docela ne. Ještě zbývá jeden příběh – nebo spíš kousek příběhu. Epizoda, která nezapadá do žádné jiné souvislé historie a stojí sama o sobě, kde se vzala, tu se vzala. Propána, jaképak okolky, nebudu pořád brát ohled na svou skromnost. To, co jsem dělal za války, byla zatracená kuráž, – řekněme třeba, i hrdinství. Vzdyť na to byl válečný soud a oprátka, to bylo jako houska na krámě, a já to docela dobře věděl. Ani jsem to neprovozoval moc opatrně, až na to, že jsem nedával nic písemného; mluvil jsem o těch věcech s desítkami konduktérů, mašinistů i pošťáků, – kdyby se některý podřekl nebo to píchnul, bylo zle pro mne i pro ty druhé. Přitom jsem necítil nic hrdinského a povznášejícího, žádná národní povinnost, žádné obětovat život nebo jiné takové vznesené myšlenky; jenom jsem si řekl, že by se něco takového mělo dělat, nu a tak se to dělalo, jako by se to rozumělo samo sebou. Dokonce jsem se trochu styděl, že jsem s tím nezačal dřív; viděl jsem, že ti druzí, ti tatíci, ti konduktéři a topiči na to jen čekali, aby něco mohli dělat. Například ten brzdař, pět dětí měl, a řekl jenom: “Jo, pane přednosta, nemaj starost, já to vyřídím.” Také on mohl viset, a věděl to. Ani jsem už nemusel našim říkat, a přišli sami, sotva jsem je znal. “Munice jde na Itálii, pane přednosto, tam se něco semele.” A bylo to. Teď vidím, jak to bylo neopatrné – od nich i ode mne, ale to tehdy nepadalo jaksi vůbec na váhu. Říkám tomu hrdinství, protože ti lidé byli hrdinové; já jsem nebyl o nic lepší než oni, jenom jsem tomu dával trochu té organizace.

Zablokovali jsme všechna nádraží, kde to šlo, i stanici starého pána. Stalo se mu tam neštěstí, a starý pán se z toho pomátl a zemřel. Věděl jsem, že jsem mu to udělal já, měl jsem ho upřímně rád, ale v tu chvíli mi to bylo docela jedno. To, čemu se říká hrdinství, není žádný veliký cit, nějaké nadšení či co; je to jakýsi samozřejmý a skoro slepý mus, takový strašně objektivní stav; pohnutky sem, pohnutky tam, jde se do toho a basta. Ani vůle to není, člověk je tím jako vlečen a raději o tom moc nepřemýšlí. A žena o tom nesmí vědět, to není pro ženské. Tedy to všecko je docela jednoduché a nepotřeboval bych se k tomu vracet; ale teď jde o to, jak to souvisí s těmi druhými životy, které jsem vedl.

Ten idylický pan přednosta, ne, to nebyl žádný hrdina; nejmíň mu zajisté leželo, aby řídil cosi jako sabotáž svých milovaných drah. Ovšem idylický pan přednosta byl té doby téměř ztracen; jeho vzorné nádraží uvedl delirantní setník ve stav špinavého blázince; pro svědomitého pana přednostu už nebylo v tomto světě místo. Ten s lokty, ne; ten by tolik neriskoval a řekl by si, co já z toho mám; ono to, víme, mohlo dopadnout špatně a zdálo se většinou, že to císař pán spíš vyhraje. A pak, v téhle věci člověk nemohl a nesměl myslet na sebe; jakmile by začal uvažovat, co ho čeká, spadlo by mu srdce do kalhot, a byl by konec. Spíš to byl takový pocit, čert mne vem a pendrek záleží na mém životě; jen tak se to (...)

(......)