Karel Čapek

BOŽÍ MUKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

POKUŠENÍ

Dlouho již chodil Růžička jako v mlhách. Bránil se tomu do úmoru a bez konce smýšlel důvody pro i proti, dokazoval si něco, zlobil se. Tvrdě zápasil o soustředění, a zároveň toužil: nechat se konečně unášet bez myšlenky a směru – Tak jako černý kůl na rybníku v mlhách, přemýšlel; nad vodou křičí racek a sletí, aby chytil hladinu do pářat; voda se zachvěje, a racek uteče jako uličník; teprve bůhví kde se zachechtá...

Růžička se zastavil: Odjedu, nebo zůstanu? – Všechny důvody zmrtvěly a nemohl se jich už zmocnit; všechny zmrtvěly a utkvěly a nemohl se jich už zbavit. Důvody, které ho už netěšily. Zvadly v tom úzkém pokoji. V pokoji, který ho už netěšil. Důvody, aby zůstal a neodjížděl a nezahazoval zbytečně těch něco šancí. Klid, zaměstnání, zvyky, lampa, lože, lenoška – Vždyť více nepotřebuji, řekl si; zůstanu a naplním to vše pravdou života. Mé místo je úzké, ale mohu je prohloubit. Ach, zůstat navždy!

Nebo odejet, řekl si s úzkostí; pokusit se znovu a zahodit se do světa jako kámen do vody... Kdyby jen nebylo třeba rozhodnutí! Kdybych se mohl, sám nevěda jak, octnout kdekoliv ve světě a nemít nic než před sebou den, ó bože! jaký by to byl den! Staniž se mi to jako osud nebo náhoda, – přijmu vše; ale sám chtít je strašné.

– Odjedu, nebo zůstanu?

Půjdu ven, rozhodl se konečně (aspoň něco učinit! cokoliv!), trochu ven, váhal u dveří, užít večera, nutil se; ale “zůstaň”, praví lampa, lože, lenoška, nuda, “nač jít? Jít je tak namáhavé; zůstat tak jednoduché; jít tak zoufalé; zůstat tak zoufalé; zůstaň!” Ne, dnes ne, rozhodl se násilím, a šel. “Zůstaň,” mluví k němu rozžaté ulice, “již tě nerušíme; změřils nás tolikrát, že nás už nevidíš.” Ani vy mne nevidíte, namítal, a vaše okna neblýsknou na mne nedůvěřivě jako pohled, úsměvně jako pohled, průzračně jako pohled náhody. Chodím tudy denně: stali jsme se sobě cizími. “Ano, za tolik let!”

Růžička se uchýlil do kavárny roztržitě okřívaje, rád, že je tak ztracen v roztříštění světel a hlasů, že sám sobě mizí v množství, že zrcadla planou a sklenice řinčí; napsal si prstem otazník na stole a objevil v mramorové desce zábavné průběhy žil, síť náhody, nesčetné dráhy bez cíle – Odjedu, nebo zůstanu? Oči! kdo se to na mne dívá?

Děvčátko, usmál se zrakem, co mi chceš? Hladké oči uklouzly, utekly za víčka a sladce, temně se dívají nikam. Nic, bledé líčko pod černým kloboukem, hračka ze sloni, mlaďátka ruce si hrají na klíně s ničím. To velké černé je maminka a prohlíží módy. Šedivé oči kradí přiletují, prchají, neposedí; spanilá jsou víčka očí, sklopená víčka, spanilý smutek, láska a hudba, večer, otázka a nic, sličný je pohled očí, radost, šaty, hudba a otázka, sličné milování, sličné jaro, fialky na ulici, růžový květ, růžový úsměv, sličný pohled, a do očí! přímo do očí, silně a přímo, krátce a tázavě sličný pohled! Hladké tváře se růžově zalily. Krásné jsou bílé a zardělé tváře; krásné a smutné vlasy; smutné a útlé ruce na klíně, na černé smuteční sukni.

“Dost,” prosily sivé (...)

(......)