Karel Čapek

BOŽÍ MUKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ODRAZY

“Pozor,” zavolal Lhota na neznámého rybáře, “bere!”

“Ach, děkuji vám,” odpovídal oslovený přívětivě, “nechcete si ji vytáhnout?”

Lhota rychle sklouzl po hrázi a chopil se prutu. Udice byla prázdná; a když Lhota přitáhl vlas, objevil na udičce přivázanou červenou tkanici.

“Tohle vy dáváte místo červa?” ptal se rozmrzele.

“Ano,” řekl rybář s ostýchavým úsměvem.

“Chytil jste už něco?”

“Nikdy.”

Lhota zůstal seděti na hrázi, nevěda, má-li se smát nebo zlobit. Jak je to možno, myslil si, jak je vůbec možno takhle lovit ryby?

“Já totiž nelovím,” ozval se rybář, “jen tu tak sedím s prutem, aby se mi lidé nesmáli, když mne tu vidí.”

“Jste zdejší?”

“Bydlím v tom domku za námi. Už mnoho let sem chodím, protože se mi tu líbí. A nechytám.”

Lhota se podíval do velikých, světlých očí rybářových. “Vy jste nemocen, ne?”

“Nemohu chodit. Už po léta. Mnoho let jsem nebyl dále než tady – Ale tady je krásně.”

“Skutečně,” řekl Lhota nejistě. Do nedohledna táhly se holé hráze a mezi nimi plynula široká, šedivá řeka.

“Měl byste tu být při západu slunce,” mluvil nemocný, “nebo ráno. Sedím tu od rána, a nikdy mi není nudno nebo prázdno; když pak večer přijdu domů, spím beze sna, noc co noc spím krásně a beze sna. To teprve v zimě –”

“Co v zimě?”

“Nic, sny. V zimě nemohu sem, i spím ve dne v noci, bez oddechu, až už nemohu únavou spát. Ale v létě jsem tu denně.”

Lhota se zamyšleně díval do vody: plynula širá a beztvará, trouc se nekonečným bokem o kamení; zvlněná, zčeřená, pohnutá, až mu přecházely oči. A nebyla to již běžící řeka; jen šum, který netkví, ale bez konce ubíhá a mizí; míjení bez hranic, bez mezí únik všeho –

“I v zimě se mi zdá jen o vodě,” ozval se nemocný. “Je to jediný sen, který se mi zdá celé dny a noci a celé měsíce, přetržený jen, když se vyjevím ze sna. Teprve v létě přejde, když vidím skutečnou vodu.”

Lhota přivřel oči slabou závratí. “Nechtěl bych, aby se mi zdálo o vodě, která plyne.”

“Ne, ta vůbec neplyne,” řekl chorý. “Mně se nezdá o skutečné vodě. Je to veliká řeka, která stojí bez hnutí, a po ní plynou odrazy. Ubíhají po ní tak jako ty listy unášené proudem.”

“Jaké odrazy?”

“Zrcadlené věci. Břehy, které se odrážejí v hladině. Plují po vodě rychle jako ty vlny a nezčeří ji. Snad přicházejí až z hor. Jsou to veliké stromy, které se sunou tiše a korunou dolů, jako by visely do bezedného nebe. I nebe plyne po té nehnuté řece se sluncem i oblaky a hvězdami. Viděl jsem plout odrazy kopců a vesnice na břehu řeky i s lidmi. Jindy je to bílý dům o samotě nebo osvětlené okno.”

“To je absurdní sen,” řekl Lhota.

“Strašný. Někdy pluje zrcadlené město a nábřeží s rozsvícenými světly. Na hladině třese se listoví stromů, jako by vál vítr, ale voda se nerozčeří. Dívka zalomí bílýma (...)

(......)