Karel Čapek

BOŽÍ MUKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČEKÁRNA

Přečkám noc v restauraci, myslil si Záruba, když vlak už dojížděl, nebo natažen někde v čekárně; přespím tři nebo čtyři hodiny a prvním ranním vlakem pojedu dále. Bože, jen rychle! ještě zbývá naděje, a všechno lze zachránit; ach, tolik hodin!

Ale restaurace byla už zavřena a jedinou čekárnu naplnil transport vojska. Spali na lavicích a stolech, leželi všude na zemi s hlavou opřenou o trnože, o plivátka, o zmačkaný papír, tváří k zemi a nakupení jako hromady mrtvol. Záruba se zachránil na chodbu: byla tu zima, a dva plynové plameny se zmořeně třásly ve vlhkém pološeru, jež páchlo dehtem a močem záchodů; něco lidí se chvělo a zívalo na lavičkách v tupé trpělivosti dlouhého čekání. Ale bylo tu aspoň trochu místa, trochu místa pro člověka; aspoň trochu místa pro mlčelivý spánek unaveného.

Záruba si našel lavici a usadil se co nejtepleji, co nejpevněji; ze sebe sama si vystavěl kout pro svůj spánek, lože, pelest, čtyřhran, útočiště – Och, nepohodlí, vytrhl se z polosna; jak jen položit údy? Dlouho a úsilovně o tom přemýšlel; konečně se mu dětsky zachtělo ležet, i natáhl se na lavici. Ale lavička byla příliš krátká. Záruba zoufale zápasil se svými rozměry, rozlítostněn odporem tak bezohledným; posléze ležel jaksi spoután, bez hnutí, chlapecky malý, a díval se na veliké světelné kruhy, jež se točí ve tmě, na kroužící terče – Vždyť už spím, problesklo mu hlavou, a v tom okamžiku otevřel oči; tu viděl ubíhati úhel dvou stěn a strašně se zmátl: Kde to jsem? Co to vlastně je? Vytřeštěně hledal nějakou orientaci, ale nemohl se dovtípit prostoru a směrů; i sebral všechnu svou sílu a vstal. Znovu viděl dlouhou a studenou chodbu, ale viděl ji smutnější než dříve, a poznal, že se už naprosto probral ze spánku, a pocítil v ústech hořkou chuť bdění.

Opřen o kolena přemýšlel o své záležitosti. Udělat to poslední, zasadit se o záchranu, ano; ale ještě tolik hodin! Roztržitě pohlížel na špinavé dlaždice chodby; objevoval pošlapané papírky, hnusný chrchel, rmut nesčetných nohou – A tam to je jako podoba tváře, oči z bláta a ústa ze slin, šeredný pokus o úsměv...

Znechucen zvedl oči. Tam leží voják na lavici, spí s hlavou zvrácenou nazad a sténá jako umírající. Nějaká paní spí, na klíně hlavu děvčátka; má zlou a ubohou tvář, spí; ale děvčátko se dívá bledýma očima a něco si šeptá; má dlouhou, vysedlou bradu a široká ústa v hubených líčkách, dětská stařenka smutných, širokých, poletujících očí – Hle tam ten tělnatý, jak spí, opuchlý rozespalostí, bezvládně padaje z lavice, užaslý a pitomý; měkká hmota, jež se svalí na první opěrný bod. – Pod zeleným kloboučkem mrkají černé čilé oči mladého muže. “Pojď sem,” píská mezerami rozežraných zubů na bledooké děvčátko; “pojď sem,” šeptá a směje se. Děvčátko se rozpačitě vrtí a usmívá se strašným stařeckým úsměvem; je bezzubé. “Pojď sem,” hvízdá mladík a sedne si k němu sám. “Jak se jmenuješ?” A hladí mu dlaní kolínka. Holčicka se úzkostně a nehezky usmívá. Spící voják chroptí jako v hodině smrti.

(...)

(......)