Karel Čapek

BOŽÍ MUKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

POMOC!

Shledal, že je na širém svahu porostlém krásnými stromy. Vždyť je to Francie, uhodl náhle, to jsem asi nastoupil do špatného vlaku. Je to skutečně zvláštní vlak, – samé cizí tváře, které se mu smějí, jako by byl špatně oblečen; a vlak jede divoce, až okna drnčí.

Brož se vyjevil ze sna. Někdo klepal na okno.

“Co je?” křikl Brož slepeným jazykem.

“Prosím vás,” mluvil venku chvějící se ženský hlas, “kdybyste nám šel honem pomoci!”

“Jděte k čertu,” odpovídal Brož zuřivě a zavrtal se hlavou do podušek. Jen zachytit přetržené vlákno snu! navázat spánek právě tam, kde byl přerušen! Vlak, něco o vlaku, nutil se Brož; a náhle ho trýznivě jasně napadlo: Měl jsem se zeptat, co se jim stalo!

Vyskočil z postele a běžel otevřít okno. Chladně, černě zavála zvenčí pustá noc. “Kdo tu je?” volal, ale nic neodpovídalo. Tu otřásla jím zima, i šel si lehnout; opět nalezl v peřinách své vlastní suché teplo a požíval ho dychtivě a neomezeně; opět poklesla mu víčka a údy povolily v kómatu. Och, spát!

Široce otevřenýma očima díval se Brož do tmy. Kdo to asi byl? Nikdo se tu ve vsi o mne nestará. Kdo to hledal u mne pomoci? Byl to ženský hlas. Byl to nevystihle bolestný hlas. Snad šlo o život. Ostatně nejsem lékař. Ale snad šlo o život.

Zmučen obrátil se Brož k oknu. Rýsovalo se jako studeně modrý obdélník v černé, neprostorné tmě. Nikde nehoří. Je ticho, jen hodinky u hlav hrotitě tikají. Co se to jenom stalo? Jaké neštěstí? Snad je to v sousedství; někdo umírá; někde se bezradně zápasí s těžkou chvílí. Nejsem konečně lékař.

Ale lože suše a únavně pálí. Brož usedl v posteli a vzal si ze zvyku brýle. Čím bych vůbec, přemítal, dovedl pomoci? Jak jenom přispět? Umím snad něco pomocného? Bože, ani poradit ne, ani utěšit ne; ani slovy bych nedovedl sejmouti část tíhy z kohokoliv; ani účastí někoho podepřít. Vždyť sám nic nechci než mít pokoj; než zbavit se ostatních. Co se to asi stalo?

Vtom ho napadlo rozsvítit lampu. Snad zahlédnou, že svítím, řekl si, a přijdou znovu. Budu svítit jako maják. Přijdou-li, zeptám se, co se přihodilo; aspoň poznám, že jsem skutečně nemohl pomoci – Předem potěšen nastlal si Brož polštářů za záda; napjatě číhal, že vrznou vrátka a týž ženský hlas že bude prosit za oknem. Ale tikavý běh hodinek jej týral. Marně se snažil zastavit je. Byly tři hodiny. Znenáhla natěsnala se mu v prsou ošklivá tíha neklidu a vzrušení. Nikdo nepřicházel.

Váhavě a chvatně počal se Brož strojiti. Jistě, řekl si, budou svítit tam, kde se něco stalo, a já zaťukám na okno. Tak jako tak bych už nespal. Nic tam nebudu platen, ale – Snad jsou tak bezradni – Brož mátl se spěchem a proklínal tiše tkaničky bot; posléze podařil se mu neobyčejný uzel, i vyběhl před dům.

Bylo černo, naprosto černo. Brož pustil se uličkou dolů hledaje rozsvíceného okna; nikdy dosud neviděl vsi tak do nevědoma usnulé, tak cizí všemu bdícímu, tak cizí – Nikde nebylo žalující noční lampy, nikde proužku světla za okenicí. Zděšen stanul před kaplí: v oknech třáslo se a (...)

(......)