Karel Čapek

KORESPONDENCE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(561) 23/6 [1905]

Už tak nakrátko jsem v Hradci. A jsem rád, že přece konečně se ukončí ten nekonečný řetěz bolesti, který se vleče den za dnem. V každém dni byl nějaký moment, který mne ranil příliš, než aby ten den nějakou vzpomínku lepší zanechal. Tož odejdu, jako vypískaný herec, – – a budu docela zbytečně nešťastný a roztrpčený. Ale vždyť nechám tu za sebou jedno jaro, které pro mne v mém životě nejvíc znamenalo.

Hleďte, až odejdu, – – není zde nikdo, kdo by mi mohl vytknout nějakou nízkost; – to jsem chtěl a to jsem dovedl, že po mém odchodu si zachovám “štít svůj čistý”, jako stín Cyrana ve dvacátém století. Ani Vy nemůžete a nesmíte mi vytknout jedinou nízkost, a přece – –

Viďte, pro Vás znamenal tenhle rok příliš málo; je to jen ten pamětihodný moment, který si v životě připomenete, že jednou, dávno, měl Vás jeden hoch tak k zbláznění rád – – bude to pro Vás cenný dokument mládí a krásy. A víc nic. Co to znamená pro Vás, která jdete do života s mládím a krásou, že ten moment byl pro mne nejdůležitější z mého mládí a snad i života, protože na něm vylil jsem svou sílu, a že ten dokument je příliš krvavý?

Není příčiny, viďte, proč byste na mne myslela, až odejdu. Zbude Vám možná ten balíček dopisů, které jsem Vám psal, jestli jste je četla a schovala – Ty moje dopisy! Zdá se mi, že jsem tam psal hrozné, směšné hlouposti, – já už nevím, nevím. Já je psal v takové extázi vždycky a v opojení, v němž se myšlénky kontrolovati nemohou – já vůbec ani nemyslil, já jen cosi tak mlžně cítil a házel na papír – – Zdá se mi, že ty dopisy byly tuze ubohé – já už nevím.

Teď už vzdal jsem se vší naděje něčeho ještě dosáhnout. Dřív – i po největších rozvratech jsem doufal, že jednou i Vy mne budete mít ráda; já myslel, že to musí být, protože tomu tak pevně věřím. Ale teď – já vím, že ničeho nedosáhnu, a proto také ničeho neztratím. Rezignuji docela – to je jediný prostředek, abych nezoufal. –

Nevím proč, ale tak neurčitě cítím, že jsem Vám hrozně směšný. Vycítil jsem – nevím z čeho, že i mému poslednímu dopisu jste se tak upřímně smála. A to je to trpké, že nevím, proč to je. Pravda, sám znám o sobě několik nepříliš lichotivých posudků, a to z úst dam: že nejsem hezký; jako cihla červený; oči mám koňské; neumím prý se učesat; obličej mám přiblblý; jsem protivný; špatný společník; potrhlý; rapl; jsou věci, které já sám o sobě nevím, ale které jistě na mne někdo nalezl; a tohle, ptám se, tohle už stačí, abych byl navždycky odsouzen k posměchu?

Možná, že příčinou toho jsou má ubohá psaní. Snad tam byly věci hloupé – ale Vy nemyslíte na to, že jsou psány ve chvílích, kdy člověk nemůže logicky myslet, že jsou psány v duševní zpilosti?

Čím jsem se Vám zprotivil nebo zhnusil? Víte Vy o mně nějakou špatnost, něco, co byste mohla odsoudit? Víte něco, zač bych zasloužil tvrdost?

Můj bože, Vy nechápete, jaká hrozná útrapa leží v nejistotě a pochybnosti. Když konec, tož konec – člověk musí dovést oželet všecko v žítí, ale v nejistotě je cosi (...)

(......)