Karel Čapek

MENŠÍ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZPOVĚĎ DONA JUANA

Smrt nešťastné doni Elvíry byla pomštěna; don Juan Tenorio ležel s probodenou hrudí v Posadě de las Reinas a zřejmě umíral. “Emfyzém plic,” bručel místní doktor. “Někdo by se z toho ještě vylízal, ale caballero tak vyžilý jako don Juan – To jsou těžké věci, Leporello; abych ti řekl, mně se nelíbí jeho srdce. Inu, to dá rozum: po takových excesech in venere – vyloženě astenický případ, pánové. Já bych mu, Leporello, pro jistotu zavolal faráře: třeba ještě přijde k sobě, ačkoliv podle dnešního stavu vědy – já nevím. Mám tu čest se vám poroučet, caballeros.”

Tak se stalo, že padre Jacinto usedl u nohou dona Juana a čekal, až se pacient probere z mrákot; zatím se modlil za jeho notoricky hříšnou duši. Kdyby se mně tak povedlo spasit tohoto pekelného hříšníka, myslil si dobrý páter; zdá se býti pořádně oddělán – snad to zkruší jeho zpupnost a přivede jeho mysl ve stav kající lítosti. To se každému nestane, aby dostal do rukou tak slavného a nesvědomitého prostopášníka; holenku, takový vzácný případ možná neměl ani biskup burgoský. To si budou lidé šeptat: Hele, to je padre Jacinto, ten, co spasil duši dona Juana –

Padre se otřásl a pokřižoval; jednak se vzpamatoval z tohoto ďábelského pokušení pýchy, jednak si uvědomil, že se na něho upírají palčivé a jakoby výsměšné oči umírajícího dona Juana.

“Milý synu,” řekl důstojný padre tak přívětivě, jak jen dovedl, “umíráš; za maličko budeš státi před soudnou stolicí boží, obtížen všemi hříchy, které jsi natropil ve svém sviňském životě. Prosím tě, pro lásku Pána našeho, odlož je, dokud máš pokdy; nesluší se, abys putoval na onen svět oděn nečistým rouchem svých neřestí a potřísněn neřádem svých pozemských skutků.”

“Ano,” ozval se don Juan. “Ještě jednou se převléknout. Padre, vždycky jsem si potrpěl na to, abych se oděl přiměřeně okolnostem.”

“Bojím se,” děl padre Jacinto, “že mi dosti nerozumíš. Ptám se tě, chceš-li se kajícně vyzpovídati ze svých neřestí.”

“Vyzpovídat se,” opakoval chabě don Juan. “Hodně se očernit. Ach, otče, to byste nevěřil, jak to na ženy působí.”

“Juane,” zachmuřil se dobrý páter, “nech už těch pozemských věcí; pamatuj, že máš mluvit se svým Stvořitelem.”

“Já vím,” řekl don Juan zdvořile. “Vím také, že se sluší umřít jako křesťan. Vždycky jsem dbal na to, co se sluší, – pokud to šlo, otče. Na mou čest, povím vše bez okolků; předně jsem na dlouhé řeči příliš sláb a za druhé bylo vždy mou zásadou ubírati se k cíli zkratkou a bez oklik.”

“Chválím tvou odevzdanost,” děl páter Jacinto. “Především se však, milý synu, řádně připrav, zpytuj své svědomí a vzbuď v sobě pokornou lítost nad svými nepravostmi. Já zatím počkám.”

Nato don Juan zavřel oči a zpytoval své svědomí, zatímco se padre tiše modlil o pomoc a osvícení boží.

“Jsem připraven, otče,” ozval se don Juan po chvíli a počal se zpovídat. Padre Jacinto spokojeně pokyvoval hlavou: zdála se to býti zpověď upřímná a úplná; nechyběla v ní lež ani rouhání, vražda, křivá přísaha, pýcha ani podvod (...)

(......)