Karel Čapek

MENŠÍ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LAZAR

I do Betanie došla pověst o tom, že Galilejský byl zajat a odvlečen do vězení.

Když se to doslechla Marta, sepjala ruce a z očí jí vytryskly slzy. “Vidíte,” pravila, “já jsem to říkala! Proč šel do toho Jeruzaléma, proč nezůstal tady? Tady by o něm nikdo nevěděl – – mohl by tu klidně tesařit – – zařídil by si dílnu u nás na dvorku –”

Lazar byl bled a oči mu vzrušeně planuly. “To jsou hloupé řeči, Marto,” řekl. “Musel jít do Jeruzaléma. Musel se postavit těm… těm farizeům a publikánům, musel jim říci do očí, co a jak – Tomu vy ženské nerozumíte.”

“Já tomu rozumím,” řekla Marie tiše a uchváceně. “A abyste věděli, já vím, co se stane. Stane se zázrak. Pokyne prstem a stěny vězení se otevrou – – a všichni Ho poznají, padnou před Ním na kolena a budou volat: Zázrak – –”

“To si počkáš,” děla Marta sevřeně. “On se nikdy o sebe nedovedl starat. Nic pro sebe neudělá, ničím si nepomůže, leda –,” dodávala s rozšířenýma očima, “ledaže by Mu jiní pomohli. Třeba čeká, že Mu přijdou na pomoc – – všichni ti, kdo Ho slyšeli, – – všichni, kterým pomáhal, – – že se opášou a přiběhnou –”

“To si myslím,” prohlásil Lazar. “Jen se nebojte, děvčata, má za sebou celou Judeu. To by tak hrálo, aby – to bych se na to podíval – Marto, připrav věci na cestu. Jde se do Jeruzaléma.”

Marie se zvedla. “Já jdu také. Abych viděla, jak se otevrou stěny vězení a On se zjeví v nebeské záři – Marto, to bude úžasné!”

Marta chtěla něco říci, ale spolkla to. “Jen jděte, děti,” řekla. “Někdo tu musí hlídat – nakrmit drůbež a kozy – Já vám hned připravím šaty a nějaké placky. Jsem tak ráda, že tam budete!”

*

Když se vrátila zarudlá od žáru pece, byl Lazar zsinalý a neklidný. “Není mi dobře, Martičko,” bručel. “Jak je venku?”

“Krásně teplo,” děla Marta. “Dobře se vám půjde.”

“Teplo, teplo –,” namítal Lazar. “Ale nahoře v Jeruzalémě vždycky fouká takový studený vítr.”

“Já jsem ti připravila teplý plášť,” hlásila Marta.

“Teplý plášť,” reptal Lazar nespokojeně. “Člověk se v něm zapotí, pak ho ofoukne zima, a tu to máme! Sáhni, nemám už teď horečku? To víš, nerad bych se cestou rozstonal – – na Marii spoleh není – Co bych Mu byl platen, kdybych se například roznemohl?”

“Nemáš horečku,” chlácholila ho Marta a myslila si: Bože, ten Lazar je takový divný od té doby – od té doby, co byl vzkříšen z mrtvých –

“Tehdy jsem také chytil špatný vítr, když – když jsem se tak roznemohl,” děl Lazar starostlivě; nerad se totiž zmiňoval o své někdejší smrti. (...)

(......)