Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ALEXANDRE MERCEREAU

[* Narozen v Paříži 1884, redigoval v Moskvě francouzskou část revue Zlaté rouno, pak spoluzaložil proslulé Opatství básníků v Créteilu s Barzunem, Arcosem, Vildracem atd.; organizátor literárních večerů Podzimního salónu, spoluredaktor revue Vers et prose, sekretář Ligy keltoslovanské v Paříži, jež vydává Revue des nations, atd. atd. Spisy: Les Thuribulums affaissés, 1904 (básně), Gens de la et d’ailleurs, 1907 (novely), Contes des ténčbres, 1911 (povídky), La Littérature et les idées nouvelles, 1912 (kritiky), Paroles devant la vie, 1913 (eseje).]

V mladé literatuře francouzské nenáleží Alexandru Mercereauovi místo zcela jednoznačné; neboť je osobností, jež má široké pole činnosti, a duchem, který má svou obsáhlou historii a dějiny svého dokončování. Vyšed v prvních básních od symbolismu trochu načechraného a novoromantického, vyvíjí se dále v próze. Psychologické povídky Lidé odtud a odjinud (1907) mohou v širší literární souvislosti býti příkladem, že symbolismus a naturalismus nejsou vývojovými protivami; nalézáme tu Lemonniera, jenže zjednodušeného, naturalismus zbavený těžké životní masy a zkrácený v anekdotickou techniku novelky, realismus snad přirovnatelný k mladší německé produkci. Pro nás zajímavější jsou Povídky z temnot (1911), jež následují asi po době autorova styku se Slovanstvem. Ačkoli v těchto povídkách prosvítá příklad Poeův, není tu metafyzického zjemnění, jež charakterizuje amerického básníka. Temnoty, z nichž rodí se duchové příběhy Poeovy, jsou koneckonců řízeny psychologickými i nadpsychologickými zákony svrchované nutnosti; jakkoliv nadsmyslný je svět Poeův, přece prostupuje jej jakási nevyslovená, ale nesmírně subtilní logika a kauzálnost stejně jemná, jako jistotná. Naproti tomu u Mercereaua v této době není metafyzického ujištění a vedoucích nutností; z jeho temných povídek zvedá se časem jakoby křik, na nějž není odpovědi. Oblast, v níž tehdy prodléval, je podobně jako u Poea říše duchových událostí, osudových dějů a okultismu; ale síly, jež vládnou v této říši, jsou zmatené a anarchické; není tu subtilních příčin a nutností, příběhy vynořují se ze tmy polo groteskně, polo vyděšeně a ihned zapadají v temnotách. Snad českému čtenáři budou časem předloženy některé z těchto raných próz Mercereauových; pak uvidí jich vehemenci, jich velmi moderní výraznost a dramatický chaos a snad z nich pocítí i to, co se v nich domnívám nalézati: něco zvláště podobného jisté části slovanské literatury. Neboť celé těžko ohraničitelné období slovanské literatury, jistý počet ruských románů, dílo Andrejeva, Przybyszewského a jiných zdají se vycházeti z ducha, jenž klade si otázky spíše pro jich problematičnost než pro jich zodpovědění, jenž ještě naléhavěji klade to, co předchází otázkám: stav bolesti, pesimismu a úzkosti; připouštím ovšem, že je dosti podivno zařazovati Francouze Mercereaua k tomu, co nemá sice, ale mohlo by míti název slovanské dekadence. Tento stav je vlastně stavem intelektuální (...)

(......)