Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OTÁZKA NÁRODNÍHO UMĚNÍ

Ve vývoji českého umění už od dob probuzení můžeme stále pozorovat dvojí tendenci. Vždy s jistou nutností a naléhavostí volá se u nás po umění národním; ale přitom české umění nemá vlastního vývoje a musí nutně postupovat s vývojovým procesem širšího mimonárodního tvoření. Tedy na jedné straně specifickou situací českého umění je, že je národní, že slouží kulturní neodvislosti národa, že je výrazem národní nutnosti míti své vlastní umění. Na druhé straně specifický vývoj českého umění je postupné, byť obyčejně trochu zpožděné vyrovnání s vývojovými postupy umění evropského. Tyto dvě tendence nestaví se nutně proti sobě, avšak mohou být vehnány v rozpor; a to děje se tak často, že tento rozpor nabývá rázu zvláštního problému českého umění.

Neboť stále znova a s velkou váhou bývá kladen nejvyšší důraz na národní a řekl bych domotvornou ideu veškeré naší duchové práce. Výslovně se žádá, že naše umění má vyjadřovat a tím i udržovat náš národní svéráz a čistotu naší nacionální povahy, že má nás odlišit jako původní rasu v nivelizujícím pohybu světové kultury. Uprostřed mezi ohromnými přesilami národů má býti umění živým dechem tradice a domácím duchem, jenž by nás chránil, abychom nebyli asimilováni cizími vlivy. Tak v této koncepci umění stává se hlavním, ba skoro jediným principem národního partikularismu, soběstačnosti nebo čistého kmenového sebeudržení ve světovém boji.

To vše zní velmi dobře; avšak při bližším přihlédnutí se podobá, že ideově je tím od umění žádáno příliš mnoho a prakticky příliš málo. Uchránit původnost národa, jež je ohrožována nesčíslnými robustními nátlaky, uživit individualism rasový a být národní sebeochranou proti nesmírnému a sumárnímu působení světa, taková kouzelná moc není umění dána. Prakticky však nebylo by úkolem umění než uhájiti jistý domácí tradicionalism a takzvaný regionalism; ale kde byla by čistá domácí tradice pro české regionální umění?

Je přirozeno, že na tuto otázku se nejprve odpovídalo poukazováním k historii národa. Národní mytologie, eposy, historické romány a dramata, dějepisné náměty v malířství a historické slohy v architektuře, to vše po dlouhou dobu zdálo se být ne-li naprosto národním, tedy aspoň tím nejnárodnějším českým uměním, i když často bylo to umění velmi málo původní. Dnes ovšem nejsme už národem tak elegickým a necítíme se tak osiřelí ve světě, abychom stále chodili do kostela minulosti modlit se ke kostem předků; a cítíme-li dnes, že naše doba je stejně velká jako kterákoliv jiná, že dnešní děje nejsou menší než historická fakta, že dnešní tvořivost může volněji a krásněji vyrůst nežli kdy jindy, je to osvobozující pokrok národa. Onen historismus je pro nás už sám historií a rozumíme mu skoro jen v souvislosti s dějinami romantiky v Evropě; avšak hotovi s ním nejsme a ještě příliš často cítíme jej mezi sebou, jak obchází provázen svou věrnou ideou, že národní syntéza je možna jen v historii.

Ale jsou jiní, kteří praví: Čistý národní svéráz a (...)

(......)