Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JUBILEJNÍ VÝSTAVA UMĚLECKÉ BESEDY (1863–1913)

Padesátiletí Umělecké besedy bylo by příležitostí oceniti význam výtvarnické generace, jež došla svého vyvrcholení výzdobou Národního divadla; avšak přítomná Jubilejní výstava není a stěží by mohla býti přehlednou retrospektivou onoho význačného období uměleckého; je spíše jen kytkou vzpomínek a sebráním rozptýlených pozůstatků, z nichž sotva lze si vybrati historii minulých let. Josef a Quido Mánesové, Tulka, Pinkas, Čermák, Mařák, Purkyně, Ženíšek, Aleš, ze sochařů Levý, Schnirch a Myslbek, toť celé souhvězdí českého umění; a zdá se, že je zvykem v celém širokém rozsahu této generace podtrhovati slovo české umění. Umění Josefa Mánesa (zvláště v kresbách) a Alešovo stalo se pro nás přímo ztělesněním národního rázu uměleckého; k této dvojici pojí se bezprostředně Tulka, Ženíšek a Liebscher, ze sochařů hlavně Schnirch a Myslbek; dále Chittussi platí za představitele české krajiny a Čermák zcela ve smyslu českého národovectví napájel se epikou slovanského jihu. Není tedy velmi pochopitelno, že vlastenecké umění těchto dobrých malířů zdá se být jako základem domácí, kořenně české a samorostlé tradice, na níž se nám potomkům ukládá dále stavěti? To je myšlenka, která se může snadno vynořiti při pozorování Jubilejní výstavy Umělecké besedy.

A tak se tu naskytá zajímavá otázka, která nás nutí odložiti stranou podrobnější hodnocení onoho úhrnu malířů, kteří jsou tak jako tak dosti známí. Je to otázka, je-li možno čistě vyvíjeti domácí tradici a je-li u nás taková vývoje schopná tradice. Můžeme studovati, je-li ona česká generace Umělecké besedy a Národního divadla vyňata z internacionálního trhu idejí a je-li počátkem zcela domácího umění. Ponenáhlu vidíme, že je tu těžko mluviti o národním umění. Odmysleme si od Jos. Mánesa vliv německé školy a současnost se Schmidtem: pak zjistíme v něm mnoho rokokového, co upomíná přímo na Fragonarda. Že naše lidové umění z největší části povstalo asimilací rokoka, je dosti známo; a zde je kořen rokoka Alešova. U Ženíška například v jeho výborně kreslených kartónech připojuje se k tomuto intimně lidovému rázu vliv nazarénství; Chittussi je zcela žákem malířů fontainebleauských, Pinkas pravděpodobně přijal vliv Courbetův, Mařák a Čermák mohli býti ozdobami tehdejších škol německých. Jinak řečeno, malíři generace staré Umělecké besedy byli by stěží pochopitelni bez evropské historie umění.

A přece postřehujeme u nich zvláštní přízvuk, kterým se vyznačují, a zvláštní citový ráz, který rádi nazýváme národním, ačkoliv je to spíše ráz vlastenecký a národovecký. Je tedy snad toto vlastenectví onou tradicí dobrých malířů Umělecké besedy, kterou máme následovat? Je otázka, (...)

(......)