Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VÝSTAVA PRACÍ MIKOLÁŠE ALŠE

Tento Aleš je výborný mistr a spravedlivě zasluhuje býti favoritem českého publika; ale on za to nemůže, že má génia.

Aleš nesedl na umění, nýbrž umění sedlo na Alše jako jezdec na koně, zastínilo jej jako milost božího ducha a obsypalo jej, povolného soumara tohoto posvěcení, požehnanou úrodou, jejíž ryzí cena neklesla na burze umění ani v dnešní době všeobecného baisse.

Řady starých gardistů již značně prořídly, jejich bašty a hlídky jsou opuštěny a není, kdo by držel vzhůru staré prapory; jen Aleš zbývá, šedivý veterán, zbývá starý lancknecht Schwaiger, tito ctihodní vojáci uměleckého šiku, dekorovaní šedinami a zaslouženým uznáním: Schwaiger poněkud děsivý svou středověkou grimasou a Aleš vždy velice milý a velice český, svatováclavský korouhevník a národní husita v táboře českého umění.

Jeho tvorba, přesně vzato, je prostomyslným a naivním recitativem o kráse naší malé vlasti, omezené čtyřmi pruhy hor, uprostřed nichž jsou široké pastviny až k horizontu, lesy, kostelíčky, pole, celá jednoduchá kořenná země, oživená pasáky, dětmi, stády a venkovany, žijícími s blahoslavenou bodrostí ve své spokojené české Arkádii, v samotném žírném pupku země jakoby ještě za zlatého věku pod vládou boha Velesa, kdy netrefila starost na svět a lidé v bázni boží obdělávali pole, jedli kaši, topili ohníčky, tančili maděru a zpívali dialektické písničky. Jinde zase husárci a huláni sedlají koně, jedou do pole, opouštějí svou milou pro jinou divokou milenku, ocelovou šavli, a projíždějí nekonečné travnaté roviny zpívajíce baladické popěvky a melancholické apostrofy k své šavli, k svému koni, ku své vzdálené milé. Husitští hejtmani, rejtaři a sudličníci defilují v zamračených řadách jako statisti národní epopeje. Ale celé toto kvodlibet z lidových písniček a pořekadel, dudy, šalmaj, niněra, housle, celý ten šumařský koncert, jejž zahrává Aleš svým výborným perem, vyznívá jedinou notou, srdečnou národní hymnou k poctě a chvále matky domoviny.

Neboť Aleš je dítě vyňaté z boku naší země, vlastní syn české Kybely; byl uhněten z české hrudy a bába sudice mu dala osud býti výtvarným rapsódem svého kraje a lidu. Jeho dílo je tak národní jako výšivky nebo kraslice; tvůrcem těchto půvabných listů a kreseb je vlastně národ, duše národa, jíž propůjčil se Aleš jako poslušný kreslící orgán. Jeho tvorba je diktát rasy, Aleš pouze zaznamenává. Proto sluje syntetikem. Hle, symbol českého vtělení: Aleš musel být jednou pasákem, jenž ležel na mezi, vyřezával píšťalky a díval se do krajiny snivě a naivně; když se jeho duše podruhé vrátila na svět, vtělila se do umělce, ale jinak zůstala touž. Je to stará pohádka o Honzovi z astrálního hlediska Platónova.

A tak když se probíráme v jeho kresbách, je nám, jako bychom chodili po kraji, jejž dobře známe, a jako bychom sáli nahořklou, kořenitou vůni polí a luk, mateřídouškových mezí, rozlehlých pastvin, aróma bukolické přírody, blažené a svatě klidné, veškeru onu vůni domoviny a rodného (...)

(......)