Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KŘIK PO NÁBOŽENSTVÍ

Čas od času ozve se v naší době volání po náboženství. Z několika stran je u nás nyní slyšeti tento “grand cri”, křik po regeneraci náboženských hodnot; už prý přicházejí a uskutečňují se v nových generacích, hlavně pak v novém umění. Bylo u nás řečeno, že význam a novost moderního umění záleží právě v tom, že přináší v sobě zavinuty “religiózní hodnoty”. Je dosti příznačné a dokonce i podezřelé, že tuto řeč vedou zrovna lidé uměleckého a literárního métier, kterým odjakživa nelze na slovo věřit, začnou-li filozofovati. Ale zároveň právě těmito ústy celá otázka uniká z oblasti privátního citu a stává se do jisté míry veřejnou: totiž otázka po obratu myslí k náboženství.

Takzvaná “katolická renesance” čili katolická kultura, o které jsou u nás jakési řeči, nás zde nemusí zaměstnávat; katolicismus je víra, a nikoliv kultura; jemu zřejmě dnes nenáleží aktivní a tvůrčí účast v široké součinnosti kulturní práce, jeho místo je v srdci věřících; avšak není ani tématem kolektivní práce, ani živým dílem, a není tedy kulturou ve striktním slova smyslu. Jestliže několik zjemnělých duší vede u nás věc této katolické renesance, pointují tím svou výlučnost a svou neúčast na stálém nenáboženském díle, které se ukládá v každém novém okamžiku; jsou absurdní ne jako katolíci, nýbrž jako kulturní konvertiti.

Avšak křik po náboženství zaznívá odjinud, ve jménu nového umění. Necháme-li zde stranou filozofy, kteří mají své stálé profesionální problémy a právě jimi docházejí k náboženským věcem, počítáme-li jinam četně dnes tryskající koncepce básníků, teoreticky tak vypjaté, že stávají se skutečnými plány náboženskými, zůstává jen vágní požadavek náboženství velmi nejasného, a hlavně zůstávají lidé bez duševní konfese, kteří reklamují náboženství, ale mají jen oltář: oltář umění bez boha a bez věřících.

Dosti často se říká: moderní umění nastoupilo po impresionismu jako reakce proti jeho fyziologickému a materialistickému pojímání světa; v jeho chef-ďoeuvrech uskutečňuje se zcela opačný poměr k světu, v něm vyjadřuje se zvláštní, nebývalý náboženský duch; slovem, moderní umění přináší religiózní hodnoty, jež jsou jeho rozlišující známkou proti umění předchozímu. Předchozí doba byla ve všech svých projevech vítězstvím takzvaného pozitivního ducha, připoutaného k zemi a cynického; byla vládou Homaise, osvíceného filistra, typického vzdělance, jenž vyplenil z evropské civilizace vše vskutku vznešené a hluboké. Nyní tedy povstává reakce proti filistrovi, proti nivelizaci lidskosti, proti barbarské víře ateistické: my aspirujeme opět k pravé svobodě ducha, jež záleží jen v přivrácení mysli k tomu, co je nejvyšší a zároveň nejhlubší, k samotnému božství; chceme se povznésti k náboženství.

Toto raisonování neliší se hrubě od důvodů, na kterých se zakládá populární idealismus. Nikomu by snad nenapadlo vésti polemiku proti idealismu; avšak je otázka, jsou-li pro nás religiózní hodnoty tak aktuální a potřebné, aby se o nich mělo explicite (...)

(......)