Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TRADICE A VÝVOJ

Stále nově se vracejícím problémem českého umění je otázka jeho národního úkolu. Je nepochybno, že takový úkol tu je. U nás umění se neděje samo pro sebe a není věcí luxu; ať postupuje svými vlastními cestami, stane se pak, že koneckonců je mu kladen účel ve středu národních potřeb a určován pravý smysl podle nutnosti, kterou splňuje v souhře našich životních interesů. Historie totiž nestačí k zdůvodnění národní existence; podmínkou pravého a plného života národního je co největší individualizace, neodvislost a původnost stále nově a aktuálně získávaná. Plná národní existence není nikdy faktem, nýbrž úkolem: to nutno cítit jmenovitě u nás, kde tento úkol klade se v každém okamžiku s naléhavostí boje o bytí. Proto má bezpodmínečně pravdu, kdo žádá, aby se naše umění nevzdalovalo této ústřední linie naší národní práce; ale způsoby, jakými bývá tato pravda interpretována, bývají falešné a potřebovaly by obnovované diskuse.

V celém historickém průběhu českého umění od počátku až podnes bylo stále nutno zpracovávati evropské vlivy, neboť u nás se umění nevynalezlo. Český umělec nemůže ignorovati duchové proudy evropské a musí se s nimi aspoň po svém vyrovnat. Ve většině případů toto vyrovnání bývá podlehnutím s jistým kompromisem. Odtud vzniká skutečné nebezpečí, že místo svobodného národního tvoření vzniká u nás prostřední evropská práce, znivelizovaná, udržující se v jistém solidním průměru; zhusta bývá to tak, že když už v Evropě ustaly nejčistší impulsy nového stylu, doráží k nám jeho opadající a znečištěná vlna neschopná dalšího pohybu a vývoje. Lze právem říci, že tady se potom ztrácí národní účelnost umění, neboť tato je podstatně v tom, že uvnitř národa se děje svobodná akce a tvůrčí pohnutí, že v jeho velkém obsahu rozehrává se skutečná činnost, čilost a iniciativa uměleckého tvoření. Pasívní nedobrovolné následování ciziny je, jak ostře cítíme, ztrátou naší umělecké samostatnosti a přímo vnucuje otázku, kterou cestou by české umění mohlo dojíti největší možné neodvislosti.

A tu bývá odpovídáno: Národní umění má býti domácí, čistě tuzemské, národně svérázné umění, prostý výraz přirozené povahy rasové, která se například projevila v lidovém umění, v naivních a neporušených výtvorech lidu atd., – zde prý je cesta k obrození tvorby. Již jednou jsem zde psal, že moderní umění naprosto nemůže těžiti ze staré lidové produkce; nyní chci jen dodati, že problém národní naprosto není problémem rasovým. Rasový element neměl by vůbec tak být přeceňován, jak se děje; vždyť již takzvaná rasovní sociologie musela tím zkrachovati, a snad už jen ti, kdo diletují v reformování kultury, vidí v etnické a lidové povaze něco skutečného, stálého, pevného a prvotného, co by mohlo býti bází svérázné kulturní práce. Co je vlastně národní povaha? Je-li to povaha dnešního průměru národního, bylo by myslím opravdu lépe, pokud by to bylo možno, přeměnit ji základně a dělat ji z mnohých lepších látek než nechat ji, jaká je. A je-li to (...)

(......)