Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SOCIÁLNÍ FILOZOFIE

Ke kritice školy Durkheimovy [* Článek tento zastupuje zároveň kritiku české Sociální filozofie od Ant. Uhlíře (Knihovny sociálně filozofické sv. 1, u O. Janáčka, 1913, str. 106, cena 2 K). Kniha dr. Uhlíře je dobrým výkladem názorů Durkheimových, hlavně sociální noetiky, která je uložena v Durkheimově velké knize Les Formes élémentaires de la vie religieuse. Ale ježto tato nauka je výsledkem názorů základnějších, bylo nutno obrátiti se k těmto. Dr. Uhlířovi náleží zásluha, že vybavil články sociální logiky Durkheimovy z etnografického kontextu a sestavil je v čistě teoretický celek. V jeho knížce může nám scházeti, že autor nezabývá se vůbec kontroverzemi, jež týkají se názorů Durkheimových, a klade tyto jako samozřejmé. – Hlavní spisy Durkheimovy jsou: Les Rčgles de la méthode sociologique, 6. vyd., 1912. De la Division du travail social, 3. vyd., 1902. Le Suicide, 1897. Les Formes élémentaires de la vie religieuse, 1912, vesměs u Alcana.]

Takřečená sociologická škola francouzská (Durkheim a jeho žáci Bouglé, Lévy-Bruhl, Hubert, Mauss, Fauconnet aj.) znamená nauku, jež patří beze vší pochybnosti k nejzajímavějším a nejcennějším dotud ziskům sociální vědy. Již první její požadavek, že sociologie má býti věda samostatná, neodvislá od nauk ostatních a hlavně od psychologie, je skutečným pokrokem sociologické práce. Způsob, kterým Durkheim sám tento požadavek splňuje, může v mnohém ohledu platit za klasický; nelze snad v sociální filozofii citovati díla, jež bylo by bohatší a pěkněji vybudované než třeba jeho Elementární formy náboženského života. Proto kritika, kterou Durkheimovy názory nutně vyvolávají, nemá platit za neuznání vynikající hodnoty, jež jeho dílu skutečně náleží.

Výstavba názorů Durkheimových je zhruba tato: Sociální jevy jsou charakterizovány především tím, že jsou závazné a imperativní; jsou to ustálené způsoby jednání, jež člověk přicházeje na svět nalézá už hotové (instituované), jež existují před ním, a tedy i mimo něj; jsou to úkoly a pravidla, jichž porušení vyvolává odpor ze strany společnosti a jež takto vykonávají nátlak na chování jedince, jsouce nadány nadindividuální “koercitivní” autoritou. Tedy sociální fakta pozůstávají ve způsobech jednání, myšlení a cítění, jež existují mimo individuum a přetrvávají je, tj. jsou neodvislé od něho, zevní a objektivní, a jež jsou obdařeny mocí autority, kterou se jedincům závazně ukládají.

Odtud lze říci, že jsou to fakta sui generis, zcela odlišná od jevů psychických a tvořící předmět samostatné sociologie, která tím přestává být expoziturou metod a hledisek psychických. Objektivní charakter sociálních faktů projevuje se tím, že nabývají formy institucí, to jest pevných pravidel, ať jsou tato zapsána v srdci, nebo v zákonech. [* Mauss–Fauconnet v Grande encyclopédie 30. – U durkheimovců sociální jevy jsou zevní instituce. Daleko prozřetelnější je G. Simmel, dle něhož sociální jevy mají zevní instituce, tj. zevní formy, vedle svého obsahu nebo (...)

(......)