Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O SOCIÁLNÍ ESTETIKU

Estetika dnešních univerzit znamená skoro obecně psychologii uměleckého požitku. Studujíc proces “estetických citů” v duši požívatele krásy, abstrahuje tato estetika od sama umění, přenáší se lehce přes propast, jež dělí umění od přírody, abstrahuje od umělce, od kultury, jež jej nesla, od pohyblivosti a vývoje této kultury, – aby se plně ponořila ve svůj abstraktní případ “estetického subjektu”. Toto přehlížení objektivního pole estetického bylo by stěží vůbec pochopitelno, kdyby tu patrně nepůsobil předpoklad, že veškero umění lze cele pochopiti a vyvoditi z jistých neměnných, jednoduchých a zákonných průběhů požívající duše, jež jsou ve všech případech stejné a platné. Avšak ve skutečnosti estetický subjekt není “prostě” dán; pojímání krásy není “prostě” do duše vloženo jako něco hotového, samozřejmého a působícího s nutnou jistotou. Naopak, subjekt vpravdě estetický je jakýmsi elaborátem nitra, musí být vnitrně vyzískán a vytvořen, podléhá kultivaci, zevně uložené kázni, změnám a zdokonalování. Především je determinován uměním, jež se mu podává, a zároveň celým blokem podmínek a potřeb, jež determinují toto umění, tedy kulturou, jejím přeměňováním a jejími obsahy. Jeho vypracování je dílem kulturním a v tomto smyslu sociálním. Proto studujeme-li konkrétní “estetický subjekt”, dostaneme se přes něj a skrze něj ke skutečnostem kulturním, jichž reální účinnost je zapsána nejen v uměleckém požívání, nýbrž především v umění jakožto ve statku sociálním. Pak ovšem nastává úkol vytvořiti estetiku sociální: úkol to, o nějž pokoušejí se z filozofů Taine, Guyau, Hirn a Lalo a který se zřetelně klade i v knihách o historii umění od Grosse, Verworna, Hoernesa, Riegla, Worringera a nejposledněji Hausensteina.

O velké knize Hausensteinově Der nackte Mensch in der Kunst [* Dr. Wilhelm Hausenstein: Der nackte Mensch in der Kunst aller Zeiten und Völker. 700 vyobrazení. Mnichov 1913, R. Piper. Str. 673.] bylo napsáno, že je “svítáním estetiky”; myslím, že tuze neprávem. Chce-li Hausenstein rýsovati “linie sociologické estetiky”, pak nemůže se mu to povésti na základě historického materialismu. Hausenstein považuje za samozřejmou pravdu Marxovu tezi, že národohospodářské poměry jsou reální základnou ideologických forem kultury (právo, náboženství, umění atd.). To je mu větou víry, jíž dále nezkoumá a jež je mu jednoduše rozluštěním problematiky dějin umění. Odtud staví věty, že feudální kultura starého Egypta vede k oficiálnímu vertikalismu a frontalitě; že kolektivistická disciplína středověku nutně přivádí k plošnosti; že renesance vzniká všude, kde věci dozrávají k vyvinutému hospodářství peněžnímu; že holandské umění odpovídá občanskému kapitalismu; že moderní umění je výplod industrializace, atd. To vše by znělo zajímavě, kdybychom tato tvrzení nemuseli v rukou obraceti. Hausenstein nám přece nevyloží umění lénním rozdělením půdy; tak Egypt je feudální, Indie a Čína též a středověk rovněž, a přece tyto kultury vytvořily (...)

(......)