Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

* * *

VOLNÉ SMĚRY ZAKONČILY SVŮJ JEDINÝ VÁLEČNÝ ročník čtyřčíslem věnovaným moderní české architektuře. Moderní úsilí architektonické, zaznamenané v textové části statěmi Vl. Hofmana, Ot. Novotného a Pavla Janáka, nedošlo v ilustrační části doložení dosti výrazného. Úvahy jmenovaných architektů jdou zásadně mnohem dále než největší část reprodukovaných děl. Nesměřuje se totiž k ničemu menšímu než k úplné přeměně architektury “ve tkáni i osnově” Není to snaha zcela nová; již skoro deset let – nezávisle na cizině a předcházejíce ji – pracují mladí čeští architekti na novém formálním, dynamickém pojetí architektury; již po deset let hledí převésti tíhu hmoty v hybnou nosnost, členěnou plochu v plastickou prostornost, tradiční článkovou tektoniku v jednotné tvarové řešení. Válka přerušila tento vývoj “ve tkáni i osnově”; nyní pak přicházejí tři architekti, rekapitulují tuto nedlouhou minulost a vyjadřují, co cekají od české architektury v budoucnu; a je pozoruhodno, že všichni tři čekají něco dalšího, jakési plus, jakousi přeměnu, ale tentokráte, abych tak řekl s biblí, “v duchu i v pravdě”.

Přítomná doba, píše například arch. O. Novotný, “připravuje nový vnitřní, kulturní boj, slavný a šťastný, jehož nositeli zajisté budou Slované, vedeni Čechy. Praktická mysl germánská je již nasycena boje, který skončil, jak zpravidla končívá: akademismem a historismem formovým. Tato je tedy úloha, jež nás očekává: … býti veliký bez sta miliónů duší…” Arch. Vl. Hofman opět vystihuje příkře monumentální, “suše kosmický”, tvrdý ráz moderní české architektury, a hledá odtud cestu k novým, poetičtějším možnostem; nalézá je ve fikci prehistorické, nebo přesněji praslovanské formy, ve fikci architektury, jež je ještě nejtěsněji spojena se sochařstvím; hledí instinktem umělce nalézti ve “svérázu”, v lidovém umění, například ve stavbách huculských, “původní slovanský rytmus”, který by mohl vejíti do moderního díla “jako poezie”. Konečně arch. Pavel Janák přímo žádá řešení českého prostoru. “Nevíme dosud ani přibližně, jaký je pravý tvar a prostorovost české světnice, jaký rozvrh bytu souhlasí s povahou českého rodinného života… Jaký má být český rodinný dům? Jak rozložen, v jakém seskupení? Jaký má být moderní městský dům činžovní? Je proto nestvůrný a tak cizí v našich městech, že nemáme proň typu. Jak má být uspořádána podle českého ducha zahrada, pro niž se nám ze staré tradice téměř nic nezachovalo a kterou přece naléhavě musíme mít. A což vilové kolonie? Stojíme před nikoli nerozřešenou, ale ještě ani nezapočatou velikou otázkou: české město… Ulice přímé, či zakřivené? Jaký tvar náměstí by byl pravým prostorem pro český veřejný život? Atd. atd. Tak rostou česká města a vesnice, aniž je pro ně národního tvaru. A přece je nad českou půdou veliký vzduch, ochotný přijmout nové výrazné obrysy. Co do něho vztýčíme?… Můžeme tak poukazy k cestě, kudy se zde bráti, nalézti jen v hlubině vlastní mysli… Nechť každý z nás, nežli přistoupí k práci, vloží hlavu do (...)

(......)