Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2. VÝSTAVA SKUPINY VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ V OBECNÍM DOMĚ

K zevnější charakteristice nejmodernějšího umění patří především jeho konflikt s názory obecenstva. Silami tohoto konfliktu je na jedné straně přirozená konzervativnost publika a na druhé straně přeměňující, novotvořící síla moderního umění. Rozum obecenstva je “bon sens”, praktická zkušenost, souhrn všeho denně zažitého; pro tento rozum je nutně vše nové protismyslným a přímo negativním, a proto také obecenstvo vždy spíše snese úpadek starého než novotu. Tak i přítomný konflikt, jenž dosahuje bouřlivosti nikdy nebývalé, není vlastně odsouzením moderního umění, nýbrž jeho přirozeným doprovodem.

Tak jako nové umění nelze nikomu vnutiti, nelze o něm ani nikoho přesvědčovat. Neboť jsou-li v takovém umění prvky skutečně nové, jsou to ty, jež nejtíže se poddávají rozumu a cestě dokazovací. Vůči všemu novému je nutno stavěti se citově; v nových a nevídaných dílech se mohou orientovati jen jisté životní instinkty v nás, něco mnohem vnitřnějšího a osobnějšího, než je náš “bon sens”, něco, čím pronikáme do samotné živosti a pohnutosti nového díla, jež je před námi.

Proto mělo by se mluviti především o citech, jež v nás moderní umění (v širokém smyslu) vyvolává; o citech novosti, napětí, údivu a podivnosti; o prudkosti, vznosu a jistém barbarství, jež se z něho vyjadřují. Kdyby se všichni poddávali těmto vnitřním náklonnostem, bylo by méně nedorozumění vůči modernímu umění a více přirozeného smyslu pro jeho takzvané výstřednosti, jež nejsou ničím jiným než zostřenými formulacemi a závěry výrazu, po němž se touží. Vyposlouchati, vyrozuměti vnitřní výraz moderního umění, to jest úkol každého, kdo se chce vyrovnati s novými zjevy umělecké tvorby.

Aby se takový všeobecně sympatický poměr k novému umění nějak specializoval, k tomu neposkytla nynější výstava Skupiny podmínek výhradně příznivých. Především u hostů Němců převládá ráz hrubosti a násilnosti; nejvíce jsou pod vlivem exotismu van Dongenova, zčásti (Heckel) Matisse a Muncha, částečně (Schmidt-Rottluff) nejpovrchnějšího z francouzských kubistů Herbina, Kandinského aj. Fritz Feigl, nejlepší ze všech, kloní se spíše k starému umění, trochu k Daumierovi, ale ještě více k Bonnardovi. Skutečným zklamáním je Čechoněmec Willy Nowak, jenž podává rokoko, Fragonarda, Bouchera, v difúzním a šedém výrazu přezjemnělosti.

Složitější a vyspělejší jsou poměry u expresionistů českých. Je nutno předem říci, že nové umění není u nás omezeno jen na Skupinu výtvarných umělců; už k základnímu vymezení tohoto hnutí u nás bylo by správno uvésti B. Kubištu, jemuž náleží mnoho iniciativy, a snad i jiné jako samostatné složky proudu. Moderní malířství vůbec, pojato v nejširší souvislosti, nepostupuje jednosměrně podle týchž předpokladů nějaké jednotné pravdy. Spíše se zdá, jako by umělci úmyslně chtěli dojíti k těm nejrůznějším možnostem, jež otevírají se před jejich neomezenou touhou. Není však třeba pozastavovati se nad zřejmou přílišností jejich touhy; (...)

(......)