Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ÉMILE VERHAEREN: HÉLČNE DE SPARTE

Ne zrovna v produkci, ale spíše v duchových přípravách českého literárního života rozmáhá se nyní úkaz přecenění tragédie. Tragédie je rozluštěním, je jedinou cestou k velikému básnictví; v tragickém stínu jejím zdají se zmizeti všechny citové záležitosti literatury a její posvátná velká forma zdá se monumentálně převyšovati pohnuté krásy nových básnických nálezů. Tak asi lze formulovati tuto německou ideu veliké tragédie, tuto klasickou myšlenku, jež klade se i u nás jako spasitelná možnost dokonalé literatury. Také v moderní Francii projevuje se živoucí potřeba po vytvoření tragédie; po poklesnutí symbolického lyrismu hledají noví básníci, od Claudela až po Chenneviera, se zvýšeným úsilím cestu k dramatu; ale tato románská, kulturou nasycená Francie, jež má ze všech národů nejblíže ke klasicismu a v jejíž vnitřní krvi kolují nejčistší tradice, kupodivu nemá potřeby duchově se budovati pod zákonem klasického ideálu. Trochu barbarsky, s podivuhodnou a vzrušenou krásou objevování vstupují tito básníci do nové oblasti lyrické tragédie. Nebo snad z hlediska nejvyšších zákonů dramatických nejsou to tragédie, co vytvářejí; ale jistě jsou to velké básně.

Nová Verhaerenova tragédie (jež letošního jara s dosti velikým úspěchem propadla na divadle Châtelet v Paříži) zasluhuje pozornosti tím spíše, že Verhaeren dnes znovu stává se pramenem nových vlivů na poslední literární hnutí až po unanimisty. Rodivě plné, tvořivými nadějemi přetékající básnické dílo Verhaerenovo potřebovalo by ovšem zkoumání dalekosáhlejšího, než je možno zde. Jen v nejširším kontextu bylo by možno vysloviti, co vše Verhaeren přináší a sděluje. Zde může nás zaměstnávati jen jeho Helena Spartská. Je to nová tragédie rodu Átreova, jistě prostoupená mramorovými látkami helénství, jeho heroickým mýtem a jeho klasickou přírodou. Zde je to krása Helenina, z níž pokračuje prokletí Átreovců. Zdá se, jako by Verhaeren chtěl uzavříti tragický prsten, jejž tvoří Élektra, Ifigenie, Orestes, v jediný mýtus, jako by právě toto dílo bylo novým procitnutím ducha antiky. Avšak jak daleko jsme od klasické ideje!

Po dlouhém bloudění, po všech bojích u Tróje vrací se Meneláus s Helenou do Sparty. S úžasem hledí lidé na její krásu, jež vrací se nedotčena po takových zhoubách, a není srdce, v němž nezdvihl by se křik údivu a lásky. V její kráse je až něco neplodného a nadsmyslného, řekl bych trýznivého; Helena bolestně touží zženštiti se citem lásky rodinné a věrnou pohodou manželství se svým zestárlým chotěm. Není to znechucení po tolika a takových láskách; spíše ženská potřeba zúžiti svůj život, ukrýti svůj život pod pouhými závoji jistoty. Avšak Helenina ničivá krása není umrtvena touto odříkavou touhou; její bratr Kastór a tragická panna Elektra vznesou k ní strašlivá “vyznání podobná ranám nože” a jejich šílené touhy svírají kolem Heleny nový kruh hrůzy. Kastór ze žárlivosti (...)

(......)