Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍPAD JEDNOTY UMĚLCŮ VÝTVARNÝCH

Večerní České slovo uveřejnilo 15. února t. r. provolání Jednoty umělců výtvarných v Praze, jež otiskuji doslovně, používaje pohostinství Cesty pro nedostatek místa v Národních listech:

Případ Nejedlého

(Národním listům et cetera)

Národní listy vedou kampaň o Suka. Oč se jedná? Jedinec z české umělecké obce byl kdesi podepsaným článkem pohaněn. Zajisté jest chvalitebným úkolem žurnalistiky, aby – stala-li se kde křivda – ji napravovala a viníka odsoudila.

Ale jak mohou prováděti očistu listy, které po léta otvíraly své sloupce výpadům ne na jedince, ale na velkou většinu české umělecké obce? A proč? Pro nějaké, ať skutečné, či domnělé, sklony k rakouskému aktivismu? Nikoli. Pro důsledné vytrvávání při očistných heslech národní tradice v umění a pro usilování o vymanění se ze vlivu rakouského a německého a kosmopolitického umění vůbec, uměle u nás vlivem určitých c. k. osob či sdružení pěstovaného. Jak mohou prováděti očistu listy, které ještě dnes, přes spontánní projev většiny české obce výtvarnické, otevírají svoje rubriky o umění výtvarném lidem, kteří umělecké tvorbě naprosto nerozumí, jsou v uměních výtvarných naprostými ignoranty a kteří tento nedostatek vyvažují zato naprostou stranickostí a při každé příležitosti bijí – hlava nehlava – ne jednoho, ale celou velkou skupinu umělců tvořících jinak než dle cizáckých, kubistických a secesních receptů a hesel, umělců probíjejících se bolestně a pracně za očistu a uplatnění se českého “já” v uměleckém projevu.

Rozumějme dobře, nestavíme se proti volnému projevu kritickému, ale proti falešným kartám a trumfům pokrokovosti a modernosti v rukou dovedného fixléra.

Cítí-li Národní listy, že se stala křivda jedinci, proč samy nezjednají nápravu ve svém vlastním domě? A proč při této vhodné příležitosti nepoukáží v zájmu pravdy, kdo že to má u nás kritiku v rukou? Proč, píšíce o zmíněném případě, nezmiňují se slůvkem o “klikách”, které řádí v našich časopisech i revuích, o “estétech” prázdných hlav i srdcí, ale zato zvučících hlasů? Proč se neptají i těchto, “odkud čerpají právo, jakou mají legitimaci, aby soudili” ne snad “válečné provinilce”, ale lidi, kteří nečiní nic jiného, než že vřelou, svojí vlastní českou, a nikoliv cizí (například kubistickou atd.) výtvarnou mluvou se vyjadřují?

Je opravdu nejsmutnějším zjevem v celé této záležitosti, že musí umělci sami ukazovati na tyto hnusné, nesnesitelné poměry, jak oficielní žurnál naší republiky (a po něm ovšem i jiné) otevírá dokořán své sloupce individuím nejen neschopným, ale i krajně stranickým a tím celku nanejvýš nebezpečným, neboť oni zájmy svých “klik” staví nad zájmy tak eminentně důležité, jako jest právo uměleckého sebeurčení ve smyslu národním. To děje se ku nenahraditelné škodě českého umění a jest hanbou naší republiky.

Jest zvláštní, že naše listy nemohou či nechtějí pochopiti, že nemůže-li například finanční nebo zemědělskou rubriku říditi neodborník, musí platiti toto stejnou (...)

(......)