Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

K VEČERU MOLIEROVU

Jean-Baptiste Poquelin byl křtěn 15. ledna 1622; narodil se tedy toho dne nebo bezprostředně předtím. Syn čalouníka a královského komorníka, studoval v jezuitské koleji, pak převzal krám i službu po otci a konečně dal se k hercům – aby ušetřil počestného jména otcova – pode jménem Moličre.

Jako ředitel kočovné společnosti jezdil po provincii, skládal komedie, 1657 hrál před králem, který mu propůjčil scénu v Malém Bourbonském paláci; 1662 se oženil s malou Armandou Béjartovou, herečkou, jíž bylo sedmnáct let a která ho klamala; trápen žárlivostí, zápase s dvorskými intrikami, mučen tělesnou chorobou, psal své veliké charakterní komedie a sám v nich hrál hlavní role – byl prý, podle současníků, hercem výborným. “Byl hercem od hlavy k patě: vše na něm mluvilo a jediným krokem, jediným úsměvem, mrknutím nebo pokynutím vyjádřil více než největší mluvka za hodinu.” – Zemřel stár jedenapadesát let, hodinu poté, kdy s největším sebepřemáháním dohrál roli Argana v Domnělém nemocném; teprve na královo zakročení svolil pařížský arcibiskup, aby jeho tělo, znesvěcené herectvím, bylo pochováno na hřbitově, ovšem jenom u zdi a v noci.

Historie zachovala anekdoty, jež dokreslují charakter hořkého a ženerózního, dobrého a zmučeného člověka. Den co den hostí veselé kumpány, ale sám sedí, pije sklenici mléka, neboť vše jiné má zakázáno, a nepromluví slova, neboť má nařízeno šetřit svého hlasu. Šíleně miluje svou ženu, a přitom ji vidí milkovat se s Guichem a jinými. “Narodil jsem se s krajní potřebou něžnosti,” praví sám, ale žije vedle ní, jako by nebyla jeho ženou, a sžírá se nesmírnou touhou. Své nesmrtelné komedie předčítá nejprve staré služce a vždy vyhoví všem jejím námitkám; skládá hry na objednávku královu a balety pro dvorskou kratochvíli, ale své velké komedie odpykává bojkotem a zákazy. Znova a znova jest mu vypíjeti ponížení hereckého stavu; královští lokajové odmítají jísti s ním u jednoho stolu, a tu sám král vede ho k své tabuli a obsluhuje při jídle. A když mu nabízejí členství Akademie za tu cenu, aby sám už nevystupoval na scéně, odmítá tuto poctu. I přátelé prosí, aby se nevyčerpával herectvím. “Zabijete se!” naléhal Boileau; a Moličre rekl: “Má čest vyžaduje, abych setrval.” A setrval na scéně doslova až do smrti.

Jubileum Moličrovo není jen literárním výrocím: je to jubileum herectví. Moličrem vystupuje herec ze staletého ponížení, ze společenského ústrku a historické anonymity. Herecká jest i soukromá tragika tohoto bolestného života; smrt se ho dotkla na otevřené scéně a jen křečovitým úsměvem maskoval první záchvat umírání. Mučednictví hercovo v něm došlo oslavy; sláva hercova v něm dosáhla věčnosti. Jeho den je svátek herectví.

*

V městečku Pézenas chovají dosud ve veliké úctě “lenošku Molierovu”. Je to lenoška, na které Moličre, tehdy ješte kočovný herec, prosedával celé dny u místního holiče a pozoroval jeho zákazníky. Holírna je dobrá observatoř; tam se pouští, jak se říká, huba na procházku, (...)

(......)